Rekordy handicapovaných hrdinů 2024 – vítězové kategorie

Pečující v handicapu

Role pečující o dítě s handicapem zastihla Hanku Svobodovou nepřipravenou, jako asi většinu pečujících. Po bezproblémovém třetím těhotenství a porodu v termínu na svět přišla jejich dcera Adélka. Doma se na ni kromě rodičů těšili i brácha Kája a sestřička Šárka. První dny jejího života probíhalo vše poklidně. Devatenáctý den ale začala mít Adélka horečky. Lékařka na pohotovosti rodiče odbyla, že jde o přehřátí a ať jí dají Paralen.

Možná i fakt, že až druhý den se začala řešit skutečná příčina horeček – bakteriální meningoencefalitida, mělo vliv na rozsah poškození mozku, se kterými Adélka bojuje dodnes.

Jako většina pečujících se i Hanka trápila otázkami, proč zrovna je postihlo takové trápení. A měla výčitky, že nedokázala ochránit své dítě. Brzy však pochopila, že s takovým sebetrýzněním musí přestat. Pomáhala jí víra v plasticitu novorozeneckého mozku. A touha zlepšit Adélčiny prognózy, jak jen to bude možné.

A ačkoliv se Adélka neuzdravila, nejeden zázrak její usilovná péče dokázala. V prvních dnech po nemoci se zdálo, že Adélka bude absolutně slepá. Očička vůbec nereagovala ani na světelné podněty. Dnes, přestože zrakové problémy Adélka má, rozhodně vidí. Naučila se chodit, byť s horší orientací v prostoru. Její pohyby jsou stále trochu nemotorné. Úlevu v péči přineslo i to, že již zvládá být přes den v čistotě bez plínek. Řekne pár jednoduchých slůvek, ale rozumí řeči mnohem více, než se na první pohled zdá.

 

Přísloví praví, že jedna matka se postará o deset dětí. Ale často se deset dětí nedokáže postarat o jednu matku. V případě Lenky Kapustkové to však rozhodně neplatí: o své rodiče se starala celý dospělý život. A posledních deset let i v „pátek – svátek“ třikrát denně.

Mentální i fyzický hendikep bohužel dostihl oba její rodiče, bydlící v jedenáctém patře porubského paneláku: tatínek upoutaný na lůžko, neschopný základních životních úkonů, maminka s progresivní duševní chorobou. Jak už to bývá, míra empatie a praktická rovina pomoci nejbližších příbuzných mívá své limity: kdo nezažil, nepochopí. V každodenní praxi zůstala Lenka Kapustková na řešení problémů důstojného života rodičů sama.

Ale zvládla to. Patří totiž mezi ty, kteří se nevzdávají, nehledí na osobní pohodlí a prospěch.

 

Jarmile Drlíkové učarovala hra na kytaru, country a folk, přičemž nezištně sdílela svou lásku k hudbě s ostatními. Začala učit hře na kytaru cizí děti a vlastně všechny, kteří jenom trochu projevili zájem. Mezi jinými i svého budoucího manžela. A kamkoli se hnula, kytaru brala s sebou, a svými vystoupeními začala bavit lidi. Opakovaně hrávala v lázních, kam se jezdila léčit se svými chorobami, při táborácích, na oslavách, na srazech, na narozeninách, na návštěvách v domově důchodců, zkrátka všude, kde ji s kytarou pozvali. Nikdy za svá vystoupení nepřijímala peníze, což svědčí o její nezištnosti a touze dělat radost ostatním.

Zdravotní problémy přivedly Jarku v roce 1995 do Asociace zdravotně postižených v Kopřivnici. Obratem dostala za úkol organizování kulturních a společenských setkání. A jak jinak – nejen organizovala, ale i vystupovala. Nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že nejoblíbenější akcí Asociace je každoroční setkání na koupališti na Libotíně ve Štramberku, kdy Jarka pro všechny zúčastněné připravuje hry a soutěže. V současné době je navíc správkyní klubovny Asociace, kde se členky scházejí každý týden ke cvičení.