Stephen Hawking: Můj život s ALS

Birmingham, přednáška na konferenci Britské společnosti pro choroby motorického neuronu:

Často se mě lidé ptávají: Jak se vyrovnáváte s tím, že trpíte ALS? Odpovídám, že o tom moc neuvažuji. Snažím se vést tak normální život, jak to jen jde, nemyslet na svůj stav a nelitovat věcí, které mi zabraňuje dělat. Není jich koneckonců zas tak mnoho.
Jako dítě jsem nebyl pohybově příliš nadaný. Nešly mi míčové hry a snad proto mě moc nebavil sport a fyzická aktivita vůbec. To se však změnilo, když jsem přišel do Oxfordu. Začal jsem kormidlovat veslici i veslovat, a třebaže jsem nebyl tak dobrý, abych mohl univerzitu reprezentovat, dostal jsem se na úroveň soutěže mezi oxfordskými kolejemi. Během třetího roku v Oxfordu jsem najednou jaksi znemotorněl a několikrát jsem bez zjevného důvodu upadl. Ale až o rok později, to už jsem byl v Cambridgi, si toho povšimla maminka a vzala mě k rodinnému lékaři. Ten mi doporučil odborné vyšetření v nemocnici, k čemuž došlo krátce po mých jedenadvacátých narozeninách. Pobyl jsem tam dva týdny a podstoupil jsem celou řadu testů a vyšetření. Vzali mi vzorek svalu z paže, připojili na mne elektrody, vstříkli mi do páteře kontrastní tekutinu a sledovali rentgenem, jak se tam pohybuje, když pohupují s postelí. Neřekli, co mi vlastně je, jen mi sdělili, že netrpím roztroušenou sklerózou a že jsem atypický případ. Pochopil jsem však, že očekávají zhoršování mého stavu a že proti tomu nemohou dělat nic jiného než mi dávat vitaminy. Také mi bylo jasné, že si od takové léčby moc neslibují. Nechtělo se mi vyptávat na podrobnosti, zřejmě nevěstily nic dobrého.

Ze života se raduji
Když jsem zjistil, že mám nevyléčitelnou nemoc, která mě pravděpodobně během několika málo let zabije, byl to pro mne značný otřes. Jak se něco takového mohlo přihodit právě mně? Proč mám takto předčasně odejít ze světa? Během pobytu v nemocnici jsem však viděl umírat na leukemii chlapce, jehož jsem trochu znal z dřívějška a který ležel na protější posteli. Nebyl to hezký pohled. Viděl jsem, že někteří lidé jsou na tom ještě hůře než já. Moje nemoc alespoň nevyvolávala bolesti a nevolnost. Kdykoliv se mě zmocní pocit sebelítosti, vzpomenu si na toho chlapce. Protože nebylo jasné, co se mnou bude, ani jak rychle bude nemoc postupovat, nevěděl jsem, co dále dělat. Lékaři mi řekli, abych se vrátil do Cambridge a pokračoval v badatelské práci, kterou jsem právě započal v oblasti obecné teorie relativity a kosmologie. Já však s prací ne a ne pohnout; neměl jsem totiž dostatečný matematický základ a kromě toho – vždyť možná nebudu žít tak dlouho, abych doktorskou dizertaci dokončil. Cítil jsem se tak trochu jako postava z tragédie. Ale novinové zprávy, podle nichž jsem tehdy hodně pil, přehánějí. Potíž je v tom, že když se něco takového objeví v jednom článku, ostatní už to opakují, protože je to čtenářsky vděčné. A když se něco objevuje v tisku tak často, musí to být samozřejmě pravda.
Než jsem se dozvěděl, jak to s mou nemocí je, byl jsem dost znuděný životem. Nenacházel jsem nic, co by opravdu stálo za nějaké úsilí. A krátce poté, co jsem opustil nemocnici, se mi zdálo, že mám být popraven – náhle jsem si uvědomil, kolik cenných věcí bych mohl udělat, kdyby mě omilostnili. V jiném snu, který se několikrát opakoval, jsem obětoval život pro záchranu jiných. Koneckonců když už musím stejně zemřít, ať z toho mají alespoň prospěch druzí. Jenže jsem nezemřel. A ačkoli nad mou budoucností stále visel mrak, s údivem jsem zjistil, že se ze života raduji více než předtím. Má vědecká práce postupovala kupředu, zasnoubil jsem se a oženil. Místo výzkumného pracovníka na Caius College vyřešilo problém mého zaměstnání. Měl jsem štěstí, že jsem si zvolil teoretickou fyziku, protože to byla jedna z mála oblastí, kde můj fyzický stav nepředstavoval vážný handicap. Bohudíky má vědecká pověst vzrostla právě v době, kdy se má nemoc podstatněji zhoršila. V důsledku toho jsem dostal místo, kde byla mou povinností pouze vědecká práce, a nemusel jsem přednášet.

Člověk nemá ztrácet naději
Až do roku 1974 jsem se mohl sám najíst a sám se ukládat do postele a vstávat. Jane stačila pečovat o mou osobu i vychovávat naše děti bez cizí pomoci. Pak se můj stav zhoršil, a tak u nás začal bydlet vždy jeden z mých doktorandských studentů. Za bezplatné ubytování a zvýšenou pozornost věnovanou jejich práci mi pomáhali se vstáváním z postele i uléháním. V roce 1980 jsme tento systém zaměnili za péči sociálních pracovnic a soukromých sester, které přicházely na hodinu nebo dvě večer a rán o. Tak to fungovalo až do roku 1985, kdy jsem dostal zápal plic. Musel jsem podstoupit tracheostomii a od té doby jsem potřeboval ošetřovatelskou péči celých čtyřiadvacet hodin. Umožnily to granty od různých nadací.
Když to shrnu, trpím chorobou motorického neuronu a jejími následky prakticky celý svůj dospělý život. Nezabránilo mi to však založit rodinu ani být úspěšný v práci. Mohu za to děkovat své ženě, dětem a řadě dalších lidí i organizací. Měl jsem štěstí, že se můj stav zhoršoval pomaleji, než bývá obvyklé. Můj případ však ukazuje, že člověk nemá ztrácet naději.

Citáty profesora Hawkinga

Žert z oblasti černého humoru říká, že jsme nebyli kontaktováni žádnou cizí civilizací proto, že civilizace se zničí samy, jakmile dosáhnou našeho stupně vyspělosti. Já však přece jen důvěřuji zdravému rozumu veřejnosti, takže věřím, že nám podobná zkáza nehrozí.

xxx

Nástup umělé inteligence již za dveřmi. Neexistuje žádný fyzikální zákon, který by bránil částicím, aby se organizovaly ještě lépe, než to dokáže lidský mozek. A umělá inteligence může ovládnout finanční trhy nebo vyvinout zbraně, o kterých v tuto chvíli nemáme ani ponětí.

xxx

Ať se zdá být život jakkoliv těžký, vždy existuje něco, co můžete dělat a uspět v tom.

xxx

Všiml jsem si, že i lidé, kteří věří tomu, že je vše předem dané osudem a nemohou s tím nic dělat, se vždy rozhlédnou, než přejdou silnici.

xxx

Pokud si stále stěžujete a jste naštvaní, lidé na vás nebudou mít čas.

xxx

Má rada ostatním lidem s postižením by byla, aby se soustředili na věci, kterým postižení nepřekáží, a nelitovali těch, kterým ano. Nebuďte postiženi fyzicky a k tomu ještě duševně.

xxx

Prodal jsem víc knih o fyzice než Madonna o sexu.

xxx

Narodil jsem se přesně tři sta let po smrti Galilea. Nicméně v týž den se narodilo odhadem dalších dvě stě tisíc dětí – jestli se některé z nich také později věnovalo astronomii, to nevím.

xxx

Život by byl tragédií, kdyby nebyl vtipný.

xxx

Nemám ponětí, jaké je moje IQ. Lidé, kteří se chlubí svým IQ, jsou loseři.

xxx

Chápu sice vesmírné pochody, ale myšlenkové pochody žen jsou i pro mne obrovskou záhadou (tvrdí dvakrát rozvedený vědec).

Profesor Stephen William Hawking zemřel 14.3.2018 ve věku 76 let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *