Před křehkou etapou v životě člověka nelze zavírat oči

Člověk umírá jen jednou

Andělé Stromu života, p. s. Tak zní oficiální název mobilního hospice, který sídlí v Novém Jičíně. Zdejší „andělé“ doprovázejí nevyléčitelně nemocné na poslední cestě životem.

Každá etapa v životě člověka je stejně důležitá. Člověk má právo na omyly. Hledá nová řešení, navazuje nové vztahy, přátelství, zaměstnání. Jen jednu situaci zopakovat neumí. Řídí si ji sama příroda, což je dobře, i když se občas zdá nespravedlivá. Člověk totiž umírá jen jednou.

Více než tři čtvrtiny lidí umírají osaměle v různých institucích i přesto, že většina z nich si přeje zůstat do posledního vydechnutí doma. Ve své posteli, svých peřinách, obklopeni láskou a péči nejbližších. Přesně tak si to přála i maminka zakladatelky hospice Marie Ryškové. Bohužel v okolí žádný mobilní hospic nebyl a informací o paliativní péči měla sama zoufale málo, takže maminka zemřela v nemocnici. Proto se pustila do uskutečnění svého snu – založit vlastní mobilní hospic. Chtěla dát lidem příležitost starat se a rozloučit se.

Rok 2013 a část roku 2014 věnovala studiu zákonů a legislativy, sbírala informace, hledala spolupracovníky a finance. Spolu se svým partnerem Martinem měli vizi a plán. Svého cíle dosáhli v roce 2015, kdy hospic Andělé Stromu života oficiálně zahájil svou činnost.

Markéta Blinková, koordinátor projektů, PR: „Součástí komplexu služeb je kromě té zdravotní, také terénní odlehčovací služba, která umožní pečujícím, aby si mohli oddechnout, nabrat nové síly, zajistit běžný chod rodiny – naši pracovníci je plně zastoupí. Poradna pro pečující a pozůstalé je pacientům i rodině nablízku, aby pomohla s volbou řešení v tíživé životní situaci, způsobené nevyléčitelnou nemocí nebo odchodem blízkých. Zejména když jsou tady děti. Bohužel nejen jako pozůstalí, ale třeba jako pacienti. Pracovníci poradny spolupracují v rámci krizové intervence i s Policií ČR, často s nimi řeší následky vážných dopravních nehod, násilných činů, nebo živelných pohrom.

O potřebnosti a dostupnosti služeb nejlépe vypovídá rozšíření poboček do dalších dvou krajů. Začínali jsme v Novém Jičíně, v roce 2016 rozšířili působnost do Zlínského kraje, konkrétně do Rožnova pod Radhoštěm. V roce 2017 na podzim jsme otevřeli druhou pobočku v Moravskoslezském kraji – v Havířově a pro jaro 2018 byly připraveny nové prostory v kraji Olomouckém – v Přerově. Nově se zřídila i pobočka ve Zlíně a v loňském roce ve Valašských Kloboukách. Bylo to skutečně hodně náročné, především zajistit odborný, empatický personál a vybavit se vším, co terénní služba nezbytně potřebuje – auta, mobilní přístroje, léky, zdravotnický materiál… Všechno to stálo spoustu úsilí a peněz.“

Příběh ze života

Vloni v létě přijali v hospici do péče čtyřicetiletou maminku jedenáctileté holčičky. Měla nádor v břišní dutině a byla v terminálním stádiu nemoci. Všichni kolem se jen těžce smiřovali s neúprosnou prognózou, zvláště malá dcerka nedokázala pochopit, proč s ní maminka mluví stále méně, nic společného neplánuje a je smutná. Skoro každý den za ní přijížděl Petr, zdravotní sestra a pro ni téměř bratr, který jí pomáhal od bolestí těla i duše. Čas, který měla vyměřený, se prodlužoval a občas svitla jiskřička naděje, jestli se nestane zázrak. Nestal. Tak prožili s ní a její rodinou osm měsíců statečného boje a posléze i klidného smíření s odchodem z tohoto světa.

Markéta Blinková : „Každý z nás se jednou může dostat do situace, kdy bude přemýšlet, jak zvládne projít poslední úsek života s milovaným člověkem. My jsme připraveni pomáhat. Smrt patří neodmyslitelně k životu, zaskočí nás, ale měla by být důstojná a milostivá.

Co pacient, to jiný příběh – někdy kratší, jindy dlouhý. Vždycky ale se stejným koncem.

Naši lidé umí naslouchat, jsou vždy lidsky nablízku v mezní životní situaci. Proto také pomoc nekončí úmrtím pacienta. Zajistíme všechny nezbytné náležitosti a stále pozorujeme, jak to rodina zvládá. V mnoha případech se dospělí pozůstalí začnou setkávat v rámci Klubkavárny, kde jsou lidé stejně smutní a hledají novou cestu zpět do života.

Samostatnou a velmi náročnou kapitolou je práce s pozůstalými dětmi. Právě proto, že jsme jich měli v péči víc, než se dalo individuálně zvládnout, založili jsme dětský Klub Stromeček. Schází se pravidelně u nás ve „Stromě“. Běhají, pokřikují na sebe, zapojují se do aktivit, které jim holky z poradny připravují, a těší se na příměstské tábory. Zkrátka se vracejí do běžného, normálního života. Bohatší o bolestnou zkušenost s ohromnou ztrátou mámy nebo táty, ale jdou dál.“

Od roku 2015 vyprovodili v hospici Andělé Stromu života téměř tři tisíce pacientů, to jsou tisíce dnů pomoci.

Markéta Blinková: „Přáli bychom si, aby hospicová péče byla dostupná všem pacientům na konci životní cesty.

Snažíme se o osvětu veřejnosti, potřebujeme, aby se lidé nebáli požádat náš hospic o poskytnutí informací k péči nebo o zdravotní, sociální, psychickou či duchovní podporu, pokud ji potřebují oni sami nebo jejich blízcí v poslední etapě života. A aby nás kontaktovali pokud možno raději dříve, než až ve stavu akutní nouze. Klidnému odchodu z tohoto světa, jaký si většina z nás přeje, stres, shon a vypjaté emoce nepomáhají.

Před nedávnem byla jedna z našich sestřiček přítomna odchodu velmi mladého pacienta, prostě kluka s mnoha plány, připraveného na život. Během pár týdnů se musel smířit s odchodem z tohoto světa. Zemřel v náručí svého bratra, dvojčete. Spolu byli od početí do smrti. Emoce, slzy, bolest – ale doma a spolu.

Děkujeme všem, kteří před křehkou etapou v životě člověka nezavírají oči a jsou připraveni pomáhat nám, abychom mohli pomáhat těm, kteří nás potřebují.“