Jeden bez druhého jsme, jako kdyby vám vytrhli srdce

V roce 2006 si vzali s manželkou do pěstounské péče dvaapůlletého Davida z dětského domova. V té době už byly jejich dvě dcery velké. Mohli cestovat a užívat si život dobře situovaného manželského páru, jenže…

Miloš Svoboda: „Vůbec to nebylo snadné rozhodnutí. Vždyť já byl ze začátku dokonce proti. Měl jsem o pěstounství nejrůznější předsudky. Na druhé straně mi bylo šestačtyřicet a s manželkou jsme hledali naplnění dalšího života, jsme oba věřící. Nakonec jsem si řekl, že poskytnout domov dítěti, které se ne vlastní vinou ocitlo v dětském domově, je krásná myšlenka, a dodnes toho nelituji. Víte, krátce poté, co jsme si Davídka přivezli domů, se zeptal, jestli jsem jeho tatínek. Odpověděl jsem mu, že ano, a on se tím pak všem chlubil. Bylo to dojemné.“

Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech…

„Ano, osudový den byl jeden z těch tropických, v červenci 2007, krátce po Davidových třetích narozeninách. Manželka s dcerami se chystaly na oslavu na zahradě u své rodiny. Tenkrát jsem tam nešel, naše vztahy nebyly zrovna ideální. Jen jsem je tam zavezl. Vysedli z auta a Davídek mi zamával. Nevěděl jsem ještě v tu chvíli, že naposledy. Jeho šťastný úsměv nezapomenu do konce života. Mám to pořád před očima – byl to okamžik, kdy jsem ho zdravého viděl naposled.

Dojel jsem zpátky domů a za dvě hodiny mi volala zoufalá dcera, že se Davídek utopil v bazénu…

Jel jsem okamžitě zpátky, ani jsem si nestačil obout boty, jel jsem prostě bos. Vůbec nevím, jak jsem projel Ostravou, ale najednou jsem byl na místě, kde záchranáři Davídka resuscitovali. Snažil jsem se jim zmateně a zoufale pomoct. Po patnácti minutách se jim srdíčko podařilo nahodit, a pak jsme jeli do ostravské fakultní nemocnice.“

Na co jste tenkrát myslel?

„Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Někde v hloubi duše jsem se uklidňoval a říkal si: stal se průšvih, oni ho proberou a my odejdeme. Jenže postupně jsem se od lékařů dozvídal, že to asi tak nebude. Davídek byl deset dnů v umělém spánku na přístrojích.

Když začal dýchat sám, myslel jsem, že máme vyhráno. Ovšem lékaři řekli, že má Davídek v důsledku nedostatku kyslíku velmi vážně poškozený mozek a že je ve vigilním kómatu. Je to stav zdánlivého vědomí, kdy má pacient sice otevřené oči, ale fungují u něj jen základní tělesné funkce. Cítí bolest, přijímá potravu, vylučuje, nedokáže ale zapojit vyšší centra v mozku, takže jen leží, nenavážete s ním kontakt, chybí emoční reakce, nemluví, neudrží moč ani stolici.“

Jak dlouho Davídek bojoval o život?

„Více než týden. Bylo to jako z toho nejhoršího snu, ovšem byla to realita. Seděl jsem od rána do večera u jeho postele, držel ho za ruku a věřil, že se probere a bude v pořádku. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem ho neopustil, že jsem jeho táta. Ošetřující lékařka mi jednou řekla: Většinou se tady složí muž a u postele dítěte sedí matka. Vy jste ale výjimka, obvykle to dlouhodobě muži nedají a odcházejí.“

Jak léčba pokračovala?

„Davídek absolvoval terapii v hyperbarické komoře. Její princip je takový, že po určitou dobu sedíte v zařízení dost podobném ponorce a pod tlakem vdechujete kyslík. Existovala šance, že to zabere. Jedné holčičce z vedlejšího pokoje to pomohlo a probrala se. To byla pro mě obrovská naděje. U Davídka ale k zázraku nedošlo a po dvou měsících jsem si ho z nemocnice odnášel v náručí. Vůbec jsem nevěděl, co mě dál čeká.“

A co Vás tedy čekalo?

„Zjistil jsem, že systém, o kterém jsem byl do té doby přesvědčený, že funguje, není zcela funkční. Naše urgentní medicína je na špičkové úrovni, ale vesměs chybí propracovaný systém následné péče, který by odpovídal standardům ve světě. Moje tehdejší zkušenost je tahle: v nemocnici vám po úraze zachrání život, ale potom už nikdo neřeší, co a jak bude dál. Nikdo vám neřekne ani neporadí, co v domácí péči s dítětem ve vigilním kómatu. Musel jsem se v tom všem naučit orientovat sám, začít normálně fungovat. Najít pro syna ortopeda, neurologa, logopeda, objížděl jsem celou řadu rehabilitačních zařízení, nic jiného mi prostě nezbývalo.“

Co Vám radilo okolí?

„Jako šéfa dobře prosperujícího rodinného podniku se mě samozřejmě přátelé ptali, co teď budu dělat, nezkazím si přece život? „Vždyť ten kluk není ani biologicky tvůj a bude u něho strašně náročná péče.“ Radili mi, ať ho dám do ústavu, ale já si nedovedl představit, že bych Davídka někde odložil, odstřihnul se od té tragédie a žil si dál bezstarostným životem. Za to bych se na sebe nemohl do smrti podívat do zrcadla. Od první vteřiny, co jsem u něho klečel, mě provází pocit šílené zodpovědnosti. Ta tragédie pro mě byla a stále je obrovskou výzvou osudu, kterou jsem s pokorou přijal a postavil se k ní čelem.“

V posledních letech jste na péči o Davídka sám…

„Absolvoval jsem s ním veškeré rehabilitační pobyty. A postupně jsme se s manželkou ještě víc odcizili. Někdy to tak je, buď vás tragická událost stmelí, nebo rozdělí. Taková věc prostě prověří vztah, a to se stalo i u nás.

Ale vím, že Davídek mě vnímá. Cítí, že jsem u něj. Vždycky se zklidní, když si vedle něj lehnu, když ho obejmu. Je spokojený, když mu něco vyprávím, zpívám, čtu pohádky. Asi se to nedá slovy popsat, ale mezi námi opravdu funguje jakási mimosmyslová komunikace. Když vrznou vrata od garáže, ví, že táta přijel. Když odněkud přicházím a objevím se ve dveřích, vidím, jak si oddychne. Když se vzdálím, hledá mě očima. Když mu řeknu: Davi, jestli máš rád tatínka, zamrkej! A on zamrká. Jeden bez druhého jsme, jako kdyby vám vytrhli srdce.“

 

Osobní zpověď: Můj život s Davídkem se stal smysluplným

Davídek se ve 3 létech topil v bazénu a zůstal ve vigilním komatu.

V ten den pro mě jedna část života skončila. Dostal jsem nepředstavitelnou ránu do srdce. Vzdal jsem se tehdy svého osobního i profesního života, a povýšil život svého syna nad svůj vlastní.

Ocitl jsem se znenadání v situaci přímého střetu s bolestí a bezmocí. Byl jsem vystaven lidským slabostem, jako je strach, osamění, nejistota a zoufalé obavy z budoucnosti.

Mnohdy si člověk připadá v takové situaci poražen. Často upřednostní jednodušší, pohodlnější a zbabělejší rozhodnutí. Pro mě však bylo naprosto nepřijatelné, abych se rozhodoval na základě strachu i vlastního pohodlného a sobeckého života.

Člověk, který miluje, nikdy nevycouvá z něčeho jen proto, že je to pro něj těžké, ale dokáže být věrný a oddaný, i když by bylo pohodlnější odejít, výstižněji – utéct.

„Říkejme NE dobrým věcem, abychom mohli říci ANO skvělým věcem.“ Tato myšlenka Jacka Canfielda nám napovídá, jakou cestou se máme vydat, když nás život osloví a osud před nás postaví výzvu.

Je to 15 let každodenních starostí, v radosti i zoufalství, ale spolu. Jinak si to už ani nedovedu představit. Je to těžké, náročné, únavné a já nevím které patetické slovo ještě napsat, ale to není vůbec důležité.

Pokud jsem chtěl v té době pro Davídka něco udělat, musel jsem do ciziny. To se mi nezdálo v pořádku. Kontaktoval jsem proto ve světě uznávané odborníky na neurorehabilitaci a zaváděl nové metody šet let v jednom lázeňském zařízení.

Poté jsem založil neurorehabilitační centrum ARCADA a pomáhal vzniknout i dalším rehabilitačním centrům v ČR a na Slovensku.

Vloni jsme převzali areál bývalé základní školy v Ostravě a vzniká zde unikátní zařízení „Rodinné centrum Arcada“, které nabízí komplexní služby pro rodiny s postiženými dětmi na jednom místě.

Centrum poskytuje nejnovější světové metody neurorehabilitace, v areálu je také speciální školské zařízení DIAKONIE ČCE a co nevidět bude k dispozici ubytování a restaurace.

Patnáct let jsem konfrontován s osudem, který jednoduše nelze změnit. Přesto můj život se stal smysluplným tím, co prožívám s Davídkem, jak mi doslova změnil život a UKAZUJE MI CESTU pomáhat druhým rodinám s postiženými dětmi a tím prožívat bezpodmínečnou lásku v celé neopakovatelnosti a jedinečnosti.

Život pro mě nepřestává mít prostě až do posledního okamžiku, až do posledního vydechnutí smysl, a na druhou stranu mi dává šanci vše ze života napravit.

Miloš Svoboda