Kategorie Pečující v handicapu, vítězové Marta a Václav Flejberkovi

Profesionální máma a táta ve službě svěřeným dětem

Příběh pěstounské rodiny Marty a Václava Flejberkových po 35 letech

„Měli jsme oba v životě velké štěstí na vlastní rodiče (navíc početná rodina na straně Marty a dva sourozenci na straně Václava). Vzor dobrých rodičů, jejich stabilního manželství, pevná a laskavá výchova, dar víry a poznání vzájemné lásky nás vedlo k velkým plánům na vlastní početnější rodinu. Svatbu jsme měli v roce 1980. Toužebné asi tříleté očekávání vlastního dítěte se však nenaplňovalo. Začali jsme tedy uvažovat, zda náhodou není našim úkolem nabídnout rodinné teplo dětem, které již jsou na světě a na svou funkční rodinu nemají štěstí. Nejdříve jsme zvažovali adopci. Ale sociální pracovnice nám tehdy řekla, že budeme čekat nějakých sedm až deset let. Zažádali jsme tedy o pěstounskou péči, pravda, aniž bychom věděli, co to obnáší. Absolvovali jsme testy, vyšetření a posudky…

V kanceláři sociální pracovnice byla u kalendáře hezká motivační básnička Ch. Morgensteina:

V lískovém keři bez oříšků sedí tři vrabci -bříško k bříšku.

Napravo Frantík, vlevo Eda, uprostřed Honzík neposeda.

Jak se tu choulí ve větvoví, nejtepleji je Honzíkovi.

Srdíčka tlukou ťuk-ťuk-ťuk, vrabčáci sedí ani muk.

Po půldruhém roce (1986) nám sociální pracovnice nabídla sourozence – pětiletou Blanku a jejího ročního brášku. Děvče bylo v dětském domově, chlapec v kojeneckém ústavu. Taková milá holčička s brejličkami. Vzali jsme ji do cukrárny, chtěla dva želatinové řezy. Následovala druhá vycházka a pak jsme si ji vzali na neděli. S bráškou se poznali až u nás.

Mezi tím jsme dostavěli náš nový dům a po roce jsme se s dětmi přestěhovali. Když dorůstaly a začaly chodit do školy, zatoužili jsme po dalších dětech a nevadilo by nám ani mírnější postižení. S větším časovým odstupem nám bylo nabídnuto děvče téměř školního věku s poruchou, která by vyžadovala výchovnou eliminaci po týrání v raném dětství a zařazení do praktické školy. Byla to Jarmilka, která rychle zapadla do naší rodiny a dokázala se radovat z každé věci. Děti ji přijaly spontánně. Marta opustila zaměstnání zdravotní sestry a věnovala péči dětem, už i kvůli nutnosti dojíždění do školy v Opavě.

Další děti jsme přijímali už s kratším časovým odstupem. Následující rok jsme převzali dvě sestřičky ve věku 12 a 10 let. Obě dvě byly již v pěstounské rodině. S tou mladší měla pěstounka problémy, proto nám byla nabídnuta, aby se nemusela vracet do dětského domova. Starší sestra se rozhodla, že půjde také k nám. Děti doma nové sestry uvítaly s radostí, nejvíc Jarmilka, protože se s oběma sestřičkami znala ještě z dětského domova.

Navázali jsme kontakt se Střediskem náhradní rodinné péče v Praze. Jejich prostřednictvím jsme se mohli zúčastňovat letních akcí jako táborů a také jednoho pobytu u moře v Chorvatsku. Navázali jsme kontakty a krásná přátelství s mnoha pěstounskými rodinami z různých koutů republiky. Bylo možno sdílet zkušenosti s rodinami, které pečovaly o různě postižené děti. Toto pražské středisko hledalo umístění pro dvanáctiletou Veroniku. Souhlasili jsme a jeli jsme si pro ni až do Jižních Čech.

Následoval příchod romského chlapečka ve stáří čtyři a půl roků, a to už náš dvoupodlažní domek nestačil. Rozebrali jsme střechu a domek jsme na přelomu roku 1999 až 2000 vylepšili o pěkné podkroví.

Dva roky po tomto chlapci (2001) potřeboval kojenecký ústav umístit čtyřletého romského kluka, kterému se vyřizovala mezinárodní adopce. Tak jsme si zkusili i pěstounství na přechodnou dobu. Po necelých dvou létech jsme Tiborka předávali dánským rodičům k adopci.

Zažili jsme i odchod šestnáctileté Veroniky, která po čtyřech létech u nás při nástupu do učení začala zlobit a nechtěla respektovat domácí pravidla. Odešla z vlastního rozhodnutí.

Další děti, které jsme rok po sobě přijali, byli dva kluci ve věku 9 let. Oba zažili při pobytech v dětských domovech velmi stresující období. Bylo nejen naší radostí, když se chlapci opět stali plnohodnotnými členy naší rodiny.

Děti začaly odcházet a uvolnilo se místo pro poslední dvě sestry ve věku 9 a 10 let. Byly v dětském domově jako součást početnější sourozenecké skupiny. Pěstounská péče u nich probíhala při zajišťování kontaktů s biologickou rodinou. To byla pro nás nová zkušenost. Obě děvčata mají již dnes výuční listy a snaží se osamostatnit.

Vždy nás těšilo, že jsme vlastně úplně fungující rodina, kde nás děti oslovují: „mámo“, “táto“ a že se navzájem cítí jako sourozenci. Přitom jsme dětem nikdy nebránili v kontaktech s jejich příbuznými a někdy jsme příbuzné i vyhledali.

Všechny děti jsme „protáhli“ skautskou výchovou s mnoha zážitky v našem vesnickém skautském středisku a absolvovali jsme každoroční letní tábory. Ideálně, když taťka byl vedoucí a mamka kuchařkou a zdravotnicí.

Jsme přesvědčení, že se nám společně podařilo vystihnout vlohy dětí a následně zvolit školu nebo učební obor. Tak máme (doma) zdravotní sestřičku, ošetřovatelku, kadeřnici, elektrikáře, truhláře, sociální vychovatelku, pečovatelku, pomocnou kuchařku nebo zedníka.

Finance dětí se vždy evidovaly, někdy se ušetřilo, někoho stála škola víc prostředků. Naše investice do bydlení byly vždy odděleny od příspěvků, které patřily dětem. Vystrojili jsme svatbu několika našim dětem a ty založily vlastní rodiny. V současnosti můžeme napočítat 7 vnoučat. Podařilo se nám rovněž využít domek po rodičích a dětem vytvořit jakési startovací bydlení.

Dnes už rekapitulujeme. Život pěstounské rodiny dokáže být bohatý a pestrý. Je v něm jako v každé jiné rodině mnoho radostných zážitků a společných prožitků, není nouze o řešení všeho možného i nemožného. Oceňujeme i pomoc doprovázející organizace (Centra psychologické pomoci a rodinné a manželské poradny v Opavě) mnohá školení, školicí a rekreační víkendy, i konkrétní pomoc a stálý laskavý přístup. Potvrzuje se nám i poznání zkušených dětských psychologů, že je důležité a v zájmu dítěte pro jeho budoucnost určitě prožít dětství v teplém rodinné prostředí a také osvojit si vzor dobrého vztahu mámy a táty. Ze strany pěstounů, jakožto i rodičů, je potřeba vložit svou víru a naději do služby svěřeným dětem.“

Marta a Václav Flejberkovi