Kategorie Pečující v handicapu, vítěz: Monika Křístková

„Ing. Monika Křístková má až obdivuhodný přístup k lidem (ať s postižením či zdravým) a jako žena upoutaná na vozík je svou houževnatostí životním vzorem pro ostatní. Je člověkem nesmírně empatickým, vzdělaným, laskavým a tolerantním.

S progresivní svalovou dystrofií je paní Monika na vozíku od střední školy (od 1989). S postupem času si její zdravotní stav žádá podporu např. dýchacích přístrojů, od konce roku 2019 i PEG. Monika je však velmi silný člověk a jen tak se nevzdává. Jako nadšený dobrovolník a milovník zvířat se aktivně podílí na rozvoji a propagaci canisterapie. V minulosti, když to ještě její zdravotní stav dovolil, navštěvovala v rámci canisterapie se svou fenkou zlatého retrívra Holy a následně Májou např. Hospic ve Frýdku-Místku.

Rok po založení canisterapeutické organizace „Podané ruce, z. s.“ vznikl v r. 2001 její pobočný spolek pro Osobní asistenci (pomoc člověka člověku). Iniciátorem této myšlenky byla právě paní Monika, a to společně se svým mužem Štěpánem i kamarádkou Bc. Helenou Fejkusovou – tato pomoc osobní asistence běží už 20 let.

Věříme, že každý, kdo paní Moniku osobně zná či pozná, pochopí, proč jsme tak skromnou a obětavou ženu nominovali na ocenění v Rekordech handicapovaných hrdinů.“

Za kolektiv Podaných rukou, z. s. Monika Olbrechtová

Jejím krédem je: Nesedím a nekoukám z okna

Zpověď pro naději a inspiraci

Jmenuji se Monika Křístková a je mi 46 let. Kolem osmého roku si moji rodiče všimli, že něco není v pořádku. A po nejrůznějších vyšetřeních stanovili doktoři diagnózu: progresivní svalová dystrofie.

Ve škole jsem měla úlevu v tom, že jsem neměla tělocvik a potom i pracovní výchovu. To, že jsem mohla na této škole zůstat, bylo pro mě dost těžké a tvrdé. Moje třídní udělala maximum proto, aby vše fungovalo. Některé děti se mi posmívaly. Nikdo mě před nimi nechránil, což bylo výbornou přípravou pro další život. Ne všichni ale byli takoví. Škola byla dvoupatrová a na druhém stupni se střídaly učebny. Měli jsme proto třídu až nahoře. Schody jsem tedy vyšla jen ráno a pak odpoledne domů. V osmé třídě už jsem nemohla sama chodit na obědy. Proto třídní vymyslela, že spolužáci budou mít tzv. služby a každý den mi donese oběd někdo jiný. Střídali se všichni – za celou dobu se stalo jen jednou, že jsem byla bez oběda. Ve třídě nás bylo 40. Neměla jsem žádného asistenta, ani moji rodiče se mnou ve škole nebyli. Byla jsem odkázána jen sama na sebe a na případnou pomoc spolužáků.

V roce 1989 jsem dělala přijímačky na SEŠ na Kociánku. Během následujících čtyř let jsem mnohé zažila a leckdy to proměnilo můj život. Po revoluci bylo krásné období svobody, všichni to hltali, užívali si to. Celá Kociánka se rozběhla do města, lidi koukali, nebyli zvyklí vídat invalidy mezi sebou. Padla vysoká zeď, která Kociánku obklopovala.

Po revoluci se na Kociánce objevili také křesťané. Dnes jde o skupinu, kterou společnost moc nemusí. Ale já jsem jim vděčná za hodně. Předně změnili můj pohled na život, jeho podstatu, uvěřila jsem v Boha, v Ježíše, zamilovala jsem se do něho. Tím, že jsem mezi ně začala chodit, jsem se dostala do nové sociální skupiny.

Říkáte si: Je Bůh jen takovou berličkou pro život pro ty, co ho sami nezvládají? A i kdyby byl – co je na tom špatného? Kolik z nás používá vozík, berle a jiné kompenzační pomůcky? Je tím náš život horší? Dá se říci, že ho nezvládají? Zvládají, jen k tomu potřebují pomoc.

Během studií jsem pomýšlela i na to, že mít fajného partnera by taky nebylo marné. Byla jsem mladá a moc jsem toužila po někom, s kým budu moci svůj život sdílet. Chtěla jsem se opravdově zamilovat. Věděla jsem, že moc možností jako vozíčkář, navíc s takovou diagnózou, nemám. Ale jednoho dne se to stalo. Objevil se v žlutém tričku, rozesmátý a já se zamilovala. Já studovala SEŠ a on VŠ lesnickou. Oba jsme navštěvovali stejné křesťanské společenství. Jezdili jsme po republice, navštěvovali přátele. Velmi brzo jsme věděli, že spolu chceme strávit celý život. Nechtěla jsem ale jen někoho, kdo o mě bude pečovat. Chtěla jsem rovnocenný vztah. Byla jsem velmi ctižádostivá a šla si za svým.

Shodou okolností jsem v létě na křesťanském pobytu potkala šéfa teologické školy v Kolíně a on mi nabídl, že k nim můžu jít studovat, že studentky to dostanou jako povinnost se o mě starat. Byl to pro mě šok. Na školu jsem tehdy opravdu šla, bylo to pomaturitní studium. Spolužačky se vlastně staly mými prvními osobními asistentkami. Rozdělili jsme péči tak, že každá u mě byla vždy týden. Bylo to velmi vzrušující a obohacující. Spolužáci mě nosili po schodech a spolužačky mi pomáhaly s ostatním. V rámci této školy se na mě obrátil ředitel, že se dočetl, že mám vystudovanou ekonomku a on že potřebuje sekretářku na krátký úvazek. Zda bych to mohla dělat při studiu – tak jsem kývla. Posadili mě k počítači a dali spoustu úkolů. Pro mě to bylo celé pokus omyl, ale poprala jsem se s tím. Postupně mi docela vzrostlo sebevědomí. Měla jsem vlastní první plat, byla nezávislá na rodičích, a nikdo se ke mně nechoval jinak kvůli vozíku. V podstatě jsem ho ani nevnímala.

Už na této škole jsem také začala chodit jako dobrovolník na návštěvy do domova seniorů. Nejdříve jsme to měli jako praxi, ale seznámila jsem se tam s některými obyvateli a něco mě tam táhlo. Chtěla jsem být užitečná, potěšovat druhé. V tu dobu jsem začala uvažovat o asistenčním nebo canisterapeutickém psovi.

Když jsem školu ukončila, hned jsem se vdávala. Přestěhovali jsme se do Frýdku-Místku a manželovi se podařilo přemluvit úřednice na magistrátu, aby nám přidělili volný bezbariérový byt. S pomocí úřadu práce jsem si vyřídila živnostenský list, úřad práce mi dal poměrně vysokou dotaci na zřízení pracovního místa, druhou polovinu zaplatili rodiče. Musela jsem se hodně naučit, vše sama, často pokus omyl. Postupně jsem byla schopná zaměstnat svoji vlastní osobní asistentku, a jelikož jsem cítila, že bych chtěla ještě něco dělat, tak jsem začala chodit do státní jazykové školy na angličtinu a němčinu.

Během prvních let ve Frýdku jsme si pořídili pejska – zlatého retrívra. Nebyl asistenční. Ale nadchla jsem se pro canisterapii a chtěla ji dělat. Našla jsem organizaci v Praze, která byla jednou z prvních u nás, a prosila o nasměrování. Postupem času a složitých vyjednávání jsme s pár lidmi, kteří měli společný zájem, založili vlastní místní organizaci. Byla jsem u toho od úplného začátku. Začala jsem se svojí fenkou Holy navštěvovat domov seniorů, potom speciální školku pro postižené děti a příležitostně i jinde. Hodně jsem se tím naučila. Měla jsem výbornou kolegyni, která už o tom něco věděla, a já ji sledovala, jak to dělá. Když jsme tuto organizaci (dnes Podané ruce, z. s.) zakládali, dohodli jsme se, že ve stanovách budou činnosti dvě, a to canisterapie a osobní asistence.

V době založení Podaných rukou jsem byla už cca 5 let vdaná. V tu dobu se Bůh rozhodl nám dát velký dar, nad všechny dary. Otěhotněla jsem. Vlastní děti jsme nikdy neplánovali. Díky Bohu vše dopadlo velmi dobře, narodila se nám krásná zdravá dcera. Dnes je dceři 19 let, po celou její ZŠ jsem se s ní učila převážně já a měla samé jedničky. Po úspěšné maturitě na gymnáziu zavedla životní cesta i mou dceru do Brna, kde v současné době studuje na Lékařské fakultě.

Když byla dcera ještě ve školce, přihlásila jsem se na vysokou školu. V Ostravě jsem školu vystudovala, a to magisterský obor v oblasti ekonomiky a podnikání. Co dělám dnes? Stále svoji účetní a ekonomickou práci pro Podané ruce. To mě samozřejmě i živí. V omezené míře dělám i nějaké to účto navíc. Dále se věnuji canisterapii. Mám to prostě ráda. Máme druhou fenku Máju, se kterou jsem pár let v rámci canisterapie navštěvovala hospic. Mája musí perfektně poslouchat a být ovladatelná. Navštěvovali jsme klienty, kteří se mohli posadit, nebo ještě chodili a sami si zvládli Máju hladit. Já je dokázala nasměrovat, aby použili třeba více nemocnou ruku. A hlavně jsem si při tom s těmi lidmi povídala. Rovněž dcera se naučila, jak s lidmi pracovat v rámci canisterapie.

Další z aktivit, která mě velmi baví, je soutěž O poklad Krále králů. A proč to všechno říkám? I přesto, že jsem poměrně dost zdravotně postižená a odkázána téměř ve všem na pomoc druhých, tak nesedím a nekoukám z okna. Snažím se být aktivní. Chci žít tak, jako žijí jiní. Nejsem jen pasivním přijímačem pomoci, ale snažím se tu pomoc vracet. Čím více aktivit dělám, tím více lidí poznávám a zvyšuje se rádius těch, kteří mi můžou pomoci.

Nechci být závislá na jednom, dvou lidech. Díky tomu, že moji rodiče neměli ke mně ochranitelský přístup, jsem se dokázala starat sama o sebe. Dokázala jsem se zdravě osamostatnit, studovat, založit rodinu, pracovat a ještě dělat něco navíc. Zároveň, od mých 17 let kráčím ve svém životě s Bohem a nelituji toho. Život je někdy hodně těžký, ale Bůh mi dává sílu. Sílu mi dává i moje rodina. Myslím, že až se uzavře moje životní kapitola, budu spokojená s tím, jak jsem v rámci možností žila.