Jde o záhadnou deformaci časoprostoru – nebo o změněné frekvence fotonů?

REALITA času Proti TEORIÍM s nesmysly

Řadu sporných momentů způsobuje v teoriích fyziků tajemný fakt, že čas je neviditelný a nehmotný. Všichni víme, že jej ničím hmotným nelze uchopit. Jenže ve skutečnosti neumíme plynutí času ani měřit. Žádné hodiny totiž nepracují na principu vodoměru, neprotéká jimi čas, jsou to jen mechanické hračky. Co ukazují, to má základ v dohodě lidí, a ne ve skutečném plynutí času. Stručně řečeno: změňme dohodu, nebo planetu, a změníme hodnoty na cifernících – ale plynutí času se to nijak nedotkne.

Patálie s hodinami

Když neumíme čas uchopit, ani měřit, zvolili jsme si, že ho budeme vyjadřovat v zastoupení. Tímto oficiálním zastoupením jsou sekundy. Etalonem pro vyjadřování času sice nemusela být právě sekunda, ovšem i kdybychom čas vyjadřovali pomocí čtvrtsekund, nebo tuctosekund, opět by se na plynutí času nezměnilo vůbec nic. Pouze bychom dostali jiná čísla v příslušných přepočtech všech jednotek. Místo 40 metrů za sekundu bychom tedy uváděli třeba 10 metrů za čtvrtsekundu. Nedodržení takového řádu a pevných pravidel by jinak fyziku, jakožto seriózní vědu, zrušilo.

Spolu s tím je však nutno respektovat i další fakt. Čas je vyjádřen ve fyzice převrácenou hodnotou frekvence (T = 1/f), z čehož vyplývá, že každá změna frekvence zároveň znamená změnu v plynutí času. Ovšem pozor: musíme rozlišovat, o jaký čas jde.

Například v chladu se frekvence atomů snižují, takže čas jim plyne jinak, než v horké lázni. Různé atomy mají navíc různé frekvence, jimiž je čas ovlivňován. Oproti tomu údaj, že vesmír existuje 14 miliard let (je-li to pravda), platí objektivně pro celý vesmír – bez ohledu na plynutí času ve všech jeho subjektech, včetně třeba zrodu či zániku hvězd.

Rychlost světla a budoucnost

Od dob Alberta Einsteina panuje v hlavách fyziků pevné přesvědčení, že kdo by (nedovoleně) překonal rychlost světla, předběhl by obrazy přítomnosti a cestoval by tak časem do budoucnosti. Takové tvrzení si však mohou dovolit spisovatelé sci-fi a ne skuteční vědci. Ti by totiž museli vědět, že objektivní čas plyne naprosto nezávisle na přítomnosti či nepřítomnosti světla. A co se týká subjektivního času (frekvencí) každého fotonu, těm je úplně jedno, zda se s někým potkají hned, nebo až za osm minut – jak je tomu například u paprsků světla, které k nám putují ze Slunce. Nebo si snad někdo myslí, že Země, když k ní fotony teprve přiletí, žije oproti Slunci v budoucnosti?

Svázat plynutí času s rychlostí světla nesouvisí s vědou, nýbrž (řečeno kulantně) s dětinskostí.

Vždyť už absolventi základní školy vědí, že čas se měří pouze v sekundách a že délky (metry) v každé rychlosti jsou veličiny naprosto jiného druhu, takže plynutí času vůbec neovlivňují. Navíc je to právě čas, který všem rychlostem umožňuje existenci – a ne naopak.

Teorie s něčím shnilým

Skutečnou lahůdku ve vztahu k plynutí času pak představuje gravitace. Podle Einsteinovy Obecné teorie relativity je způsobena tím, že hmota deformuje (z nevysvětlených příčin) „čtyřrozměrné časoprostorové kontinuum“. Kdyby to měla být pravda, důsledkem toho by musela být řada prapodivností. Tak třeba každý subjekt by musel ze všeho nejdříve a nejsilněji deformovat vlastní časoprostor, musel by tedy deformovat tvar vlastní hmoty i čas své existence. A kdyby si někdo nastěhoval do bytu klavír, zdeformoval by prostory i plynutí času ve všech bytech paneláku… Měřit, dokázat, ani vypočítat takové deformace ale vědci neumí, takže tady jde vlastně jen o otázku jejich víry.

Vedle toho však existuje i prostý vědecký fakt, jenž tuto teorii popírá. Kdyby Albert Einstein měl pravdu, musely by se projevy gravitace měřit v jednotkách, které žádný fyzik ani nezná:

v jednotkách čtyřrozměrného časoprostoru. Ale gravitační síla je jednorozměrná. Měří se v newtonech, což jsou jednotky obsahující pouze jeden rozměr, a přesto platí ve stavebnictví i při výpočtech letů do vesmíru. Jak to, že nadbytečné rozměry z Einsteinovy teorie vědcům v realitě nechybí a gravitaci s nimi nepočítají? Je něco shnilého v obecné teorii relativity…

Rozum kontra deformace

Když se fotony od vesmírných těles vzdalují, tak červenají a když se jim přibližují, modrají. Tento jev se nazývá červený posuv – a jakou má souvislost s gravitací i plynutím času?

Fotonové hodiny, umístěné v různých vzdálenostech od středu tělesa (tedy vystavené různým gravitačním silám), by z důvodu červeného posuvu ukazovaly různé plynutí času. To fyzikové považují za jeden z důkazů pro platnost obecné teorie relativity. Pravda je však úplně jinde.

Když foton překonává gravitační sílu tělesa, stejně jako třeba raketa po startu, tak energii ztrácí – proto musí červenat. A když letí směrem k tělesu, rostoucí přitažlivá síla mu energii dodává, čímž se foton posunuje k modré barvě spektra. To znamená, že fotonové hodiny, vystavené různě silným gravitačním účinkům, zkrátka nemohou jinak, než ukazovat různě. Ovšem ne kvůli deformacím časoprostoru, nýbrž kvůli změněným frekvencím fotonů.

Sečteno a podtrženo

Je nepopiratelné, že, frekvence jsou a musí být ovlivňovány gravitací. Proč? Protože samotná gravitace frekvence obsahuje. Stejně jako kterákoli energie, atom, nebo částice – tedy vše, co má hmotu. A

jsou-li tyto subjekty ve vzájemném kontaktu, zákonitě se musejí frekvencemi ovlivňovat. Například na planetě s jinou gravitací bychom měli změněné frekvence, což ve výsledku značí jiné plynutí subjektivních časů. Ale etalon pro objektivní čas, v našem případě jedna sekunda, musí trvat stejně dlouho na Slunci, na Zemi i na Síriu, prostě všude. Odlišné kmity mechanických hraček, zvaných hodiny, musíme chápat příkladně takto: když na planetě Y ukážou hodiny 1,3 sekundy, uplyne v celém vesmíru náš etalon (sekunda) objektivního času… Ostatně, provozovatelé GPS se tímto pravidlem už dávno řídí – a sama realita tak vyvrací teorie s nesmyslnými představami o času.

Ing. Jiří Muladi