Když z úst nevycházejí slova, nýbrž obrazy

Mariam Paré se stala obětí střelce, který ji postřelil, když stála na křižovatce na semaforech. To bylo v roce 1996. Stal se z ní quadruplegik a prošla si těžkou životní zkouškou. Naučila se malovat ústy a je z ní uznávaná umělkyně, jejíž malby ocenilo i několik celebrit. Mezi nimi také Pierce Brosnan, kterého namalovala coby Jamese Bonda.

Váš otec byl členem americké námořní pěchoty, který přišel do Maroka, když skončil službu ve válce ve Vietnamu. Takže jste napůl Američanka a napůl Maročanka – po kom si myslíte, že jste zdědila umělecké nadání?

„Ano, narodila jsem se v Maroku, a můj otec byl mariňák, ale byl také velmi kreativní člověk, který rád fotil a dělal moc hezké snímky celé rodiny, zachytil tak celé moje dětství. Matka také byla hodně kreativní, zvláště v kuchyni a myslím, že jsem od rodičů pochytila tvořivého ducha.“

Poté, co jste byla postřelena a ochrnula jste, jakou dobu jste strávila na rehabilitaci?

„Ta situace byla tehdy velice komplikovaná. Bylo mi 20 let, žila jsem v San Francisku a jela navštívit kamaráda v Richmondu. Byla jsem zrovna v tomto městě, v kamarádově autě, když došlo ke střelbě. Podotýkám, že mí rodiče byli již dlouho rozvedení a zatímco otec bydlel v Chicagu, matka byla v Arizoně, a prakticky jsem se s ní od dětství nestýkala. Já byla převezena na JIPku, kam za mnou dorazil otec a zůstal u mě. V Chicagu bylo tehdy nejlepší rehabilitační centrum pro poranění míchy na světě a otec chtěl, abych zůstala u něj, že pak uvidíme, jak se věci vyvinou. Ale bydlel v bytě, kde byly jen schody, takže dost usilovně sháněl byt, kam bych měla přístup na vozíku. Dlouho se to nedařilo a hrozilo, že nakonec budu muset zůstat v domově s pečovatelskou službou. Když jsem konečně byt na předměstí Chicaga získala, naučila jsem se, jak se postarat sama o sebe, s občasnou pomocí asistentů, a začala jsem malovat – což dělám již 22 let.“

Přestože nebyl střelec dopaden, dostala jste nějakou finanční kompenzaci od státu nebo pojišťovny?

„Tehdy byly v USA trochu jiné zákony. Jak jsem řekla, bylo mi v roce 1996 dvacet let (tudíž jsem byla považována za dospělého člověka) a nebyla jsem zahrnuta do pojišťovacího schématu – tak jsem nedostala ani dolar. Protože jsem byla příliš mladá a nepracovala dost dlouho na to, abych si mohla přispívat na pojištění, opět jsem nespadala do sociálního pojištění a opět ostrouhala. Takže jsem zůstala zcela bez prostředků a na krku měla nezaplacené výlohy z nemocnice ve výši skoro jeden milion dolarů. Žila jsem jen díky charitě, což bylo sice hezké, ale psychicky mi to moc nepomáhalo. Neměla jsem žádné peníze, abych si upravila byt nebo koupila vozík. Pokud se člověk dostane v tak mladém věku do takové situace, snadno sklouzne k drogám a alkoholu, naštěstí při mně stál otec. Nakonec jsem dostala tu nejnižší z nejnižších dávek, která mi umožnila zaplatit si byt. Byla jsem za to velmi vděčná a rozhodla se, že si musím najít práci co nejdříve, abych nebyla závislá na dávce. Všichni moji přátelé najednou zmizeli, ne snad proto, že by byli lakomí, ale proto, že nevěděli, jak s novou situací naložit. Měli kamarádku, která s nimi nemůže chodit pařit, protože je na vozíku. Bylo to pro mě období zkoušky, samoty a strádání a zjistila jsem, co mám kolem sebe za lidi. U nás se říká, že žebrák si nemůže vybírat, takže když mi dali vozík z druhé ruky, přijala jsem ho bez řečí. Je lepší mít použitý, než vůbec žádný.“

Před nehodou jste byla na dobré cestě stát se malířkou. Přemýšlela jste o tom, co dál?

„Po nehodě jsem si myslela, že pro mě život skončil, protože jsem nemohla dělat vůbec nic, ani si odstranit vlasy z obličeje. Ale jak doktoři, tak asistenti mě povzbuzovali a tak bylo pro mě třeba malým vítězstvím, když jsem se naučila používat vidličku a sama se najedla. Pak mě asistent požádal, abych si vzala do pusy tužku a zkusila napsat svoje jméno. Najednou mi to v hlavě docvaklo: „Můžu používat svoji pusu, abych mohla malovat“. Měla jsem v sobě umělecké srdce, které mi říkalo, že bez ohledu na to, jak jsem fyzicky postižená, pořád mám sílu dát na povrch pocity, které cítím uvnitř. Trvalo to hodně dlouho, než jsem se naučila malovat ústy a na začátku to nebylo vůbec nic hezkého, ale věděla jsem, že jen usilovný trénink mě může přivést na tu úroveň, na jaké jsem byla před ochrnutím. A to byl můj cíl.“

Malíři přenášejí své pocity ze srdce na plátno rukama. Jak to šlo Vám, když jste začínala s malováním ústy? Dostala jste se někdy do situace, kdy jste si řekla: „Sakra, tohle není to, co jsem cítila a chtěla namalovat“?

„Když jsem malovala rukama, byla jsem velice dobrá. Když jsem začala malovat ústy, bylo to jako začít úplně od začátku, jako když se dítě učí chodit. Ale protože jsem měla znalosti v paměti a kreativitu v srdci, záleželo jen na tom, jak to přenést na plátno. Věděla jsem, že kvalita dřímá ve mně a jen usilovným opakováním a tréninkem to vybrousím. S každou kresbou jsem byla lepší a lepší- Přitom jsem chtěla, aby se lidem líbily moje kresby proto, že jsou umělecké a ne proto, aby nade mnou útlocitně povzdechli: „Áách, to je nádhera.“ Chtěla jsem, aby oceňovali moji kvalitu, která se opírá i o talent, bez ohledu na můj stav.“

Jak dlouho Vám trvá namalovat obraz – a jak ten proces probíhá?

„Malování je velkou součástí mého života, dělám to skoro čtvrt století a malovat ústy je pro mě už běžná přirozenost. Už si skoro ani nepamatuji, jaké to bylo malovat rukama. Ve svém bytě mám místnost, které říkám studio. Tam mám stůl s plátnem, pod který zajedu se svým vozíkem. Nemohu sama vymačkat barvy z tuby, tak o to musím požádat na začátku týdne asistenta, aby mi je dal na paletu. Většinou o námětu přemýšlím tak dva dny a pak začnu. Nedělám jen jeden druh malování, snažím se nacházet výzvy a čím dát složitější obrazy. Portréty jsou nejtěžší, obvykle trvají při osmihodinové směně celý měsíc. Jiné malby trvají třeba jeden den. A protože maluji ústy, nemohu malovat silou, abych si nezranila krk a rty, takže maluji pomaleji a jednoduchými tahy.“

Zároveň jste vystudovala webdesign a výtvarné umění…

„Po zranění jsem pracovala jeden rok jako grafik-návrhář a dalších pět let jako návrhářka pro kosmetickou firmu v Singapuru a pro firmu na obaly. Měla jsem k placení účty a tak jsem potřebovala peníze. Teď jsem ale umělec na volné noze a živím se malováním, takže na grafický design mně nezbude moc času. Zvlášť, když jsem členkou mnoha organizací a baví mě se účastnit programů, které pomáhají jiným postiženým lidem.“

Jak se stalo, že Vás pozval Pierce Brosnan do své residence v Malibu?

„(Úsměv.) Hodně lidí se mě na to ptá a musím říct, že setkání s ním bylo jedním z vrcholů v mém dosavadním životě. Je velice laskavý, příjemný a realistický a moc se neví, že také rád maluje. Bylo to v roce 2013, mně se líbilo malovat portréty, několik jsem jich udělala a dala je na internet spolu s videem, kde je vidět, jak maluji. Mezi obrazy byl také portrét Pierce Brosnana. Samozřejmě jsem si nikdy nepomyslela, že by o mně slyšel, ale nějak se stalo, že oslovil Asociaci umělců malujících ústy a nohama, jejíž jsem členem. Vyptal se na mě a pak mi organizace zavolala. Já jsem z toho byla hotová – chtěla jsem mu obraz poslat a zeptala se asociace, jak to mám udělat. A pak jsem od něj dostala pozvání do Malibu, abych mu mohla dát obraz osobně. Asistent zaparkoval v garáži vedle jeho Aston Martina, on vyšel bos, jen tak v šortkách a tričku se svými psy okolo a dal mi pusu na tvář. Šli jsme do obýváku a tam si celé odpoledne povídali o malování a umění.

On je při natáčení velice osamělý člověk, přišel o manželku a nevlastní dceru a tak svoji samotu zahání malováním. Bylo velice emotivní, když mi vyprávěl o rodině, což je pro něj nejdůležitější věc na světě a ukázal mi obraz své dcery, kterou moc miloval a moc mu chybí. Stejně jako já i on maluje zářivými barvami, aby ukázal štěstí, které s nimi sdílel. Poslal mi litografii své malby, na kterou napsal „Mariam, užij si svůj život, jak to jen jde. S láskou Pierce“.

Pořád ji mám u sebe.“

Promiňte, ale nemyslíte, že Vaše nehoda pro Vás byla v jistém smyslu požehnáním?

„Je to velice zajímavá otázka a často si ji sama pokládám. Chodila jsem do umělecké školy, protože jsem chtěla být malířkou a v tomto oboru je konkurence tak velká, že pokud bych nebyla opravdu hodně moc dobrá, asi by ze mě byl komerční malíř a ne umělec, jako jsem teď. Myslím, že se mohu měřit s ostatními umělci, ale nebyla bych schopná vytvořit taková díla, jako dělám teď. Když jsem se naučila, jak malovat ústy, nepřemýšlela jsem o tom, jako o práci, ale o lásce k tomu. Pokud bych nebyla postižená, musela bych se do toho vrhnout s tím, že v malování musím udělat kariéru, anebo by to zůstalo jen jako hobby, na které bych kvůli práci neměla čas. Takže to sice může znít trochu divně, ale moje ochrnutí mi dalo šanci malovat více a možná mám i trochu výhodu, protože lidé obdivují způsob, jakým je malba provedená. Zároveň však jedním dechem říkám, že nechci, aby se lidé dívali na moje malby jenom proto, jak jsou udělány. Chtěla bych, aby se jim líbil obsah, aby je to provokovalo a teprve potom zjistili, jak a kdo to maloval a aby ocenili ten výtvor, který vznikl i přes mé omezení.

Samozřejmě, že bych byla ráda zdravá, kdo by chtěl být ochrnutý, když skoro nic nemůžete dělat bez pomoci asistenta. Myslím ale, že kdybych byla zdravá, že bych obětovala kariéru umělce a dělala bych spoustu jiných věcí ve svém životě a malování měla jen jako koníčka.“

Máte výstavy jen v Americe nebo i v cizině? „Maluji už 22 let, ale úspěch mám teprve poslední 3-4 roky, speciálně tady v Chicagu, kde je moje jméno dost známé a galerie mi volají. To všechno se seběhlo po setkání s Pierce Brosnanem, kdy tomu věnovala média dost velkou pozornost. Asociace umělců malující ústy nebo nohama má sídlo v Lichtenštejnsku a momentálně je většina mých pláten v Evropě. Loni jsem měla velkou výstavu v Barceloně, letos se chystám do Říma a bylo by fajn zavítat i do Prahy.“

Děkujeme za rozhovor.

Vítek Formánek a Eva Csölleová

Mariam Paré

Mariam Paré s Pierce Brosnanem, kterého namalovala jako Jamese Bonda.

Při tvorbě