Kategorie Projekty handicapu, vítěz: Josef Suchár

… A ten kříž se obtiskne na nebe

Vesnice Neratov v Orlických horách skoro zanikla. Jezdili tam už jen chalupáři. Pak se tam usadil farář a několik rodin s hromadou dětí a vrátili do vsi život. S pomocí dalších lidí se Josef Suchár rozhodl Neratov proměnit v nevšední komunitní místo: nabídl azyl lidem bez domova a handicapovaným, bývalé chalupářské rodiny se ve vsi usadili natrvalo a vzali si do péče i děti s postižením.

„Do Neratova jsem se poprvé dostal v roce 1987 při přípravách orientačního závodu. Tehdy jsem poprvé uviděl ten úžasný kostel, byla to zřícenina bez střechy a uvnitř rostly stromy. Začal jsem se tam modlit a Hospodinu jsem slíbil, že když se změní režim a stanu se oficiálním knězem, tak udělám všechno pro to, aby se v Neratově mohly sloužit mše,“ vzpomíná Josef Suchár. „Rok předtím jsem byl tajným biskupem páterem Stanislavem Krátkým tajně vysvěcen na kněze. A když jsme pak po revoluci, někdy v roce 1990, vyklidili kostel, objevil se problém, co s tím bude dál. Tehdejšího biskupa Karla Otčenáška jsem požádal o to, abych mohl začít opravovat kostel, ale dal mi podmínku. Musel jsem do Neratova nejprve přitáhnout lidi, kteří by tady žili – jinak to podle něho nemělo cenu. Čili na začátku jsme měli takovou vizi, že v Neratově, při poutním kostele, vytvoříme domov pro opuštěné a mentálně postižené děti a budeme se tady věnovat bezdomovcům a propuštěným vězňům. To byla tehdy revoluční myšlenka. A když nás pak tady bylo asi čtyřicet, šel jsem za biskupem znovu a on mi opravu kostela dovolil.“ 

Sociální programy a obnova poutního místa v Neratově jdou od té doby ruku v ruce. Lidé mají občas tendenci na handicapované nahlížet jako na přítěž, či něco nepotřebného. Ale v Neratově jsou zdravotně postižení lidé zdrojem nového života, stejně jako kostel, který měl za minulého režimu zmizet ze světa (a nyní do něj zavítá ročně 50 000 poutníků).

Josef Suchár: „V současné době zaměstnáváme 250 lidí z toho je 200 lidí s různými handicapy. Nedlouho poté, co jsme v Neratově rozjeli sociální program, vykrystalizovaly z toho dvě cílové skupiny, a to dospělí lidé s lehkým mentálním postižením, kteří zde žijí v chráněném bydlení a pracují v chráněných dílnách. Druhou skupinu tvoří postižené děti, které tady žijí v pěstounských rodinách. V dalším našem zařízení Na Kopečku v nedalekých Bartošovicích pracují lidé se zdravotním postižením. Tam je hrnčířská, košíkářská, šicí, tkalcovská dílna a montážní práce. Také jsme tam otevřeli naši radost a chloubu – speciální školu pro děti s poruchami autistického spektra, mentálním postižením a kombinovanými vadami.  V režimu chráněných dílen v Neratově provozujeme hospodu, jídelnu, obchod, rekreační objekt, zahradnictví, prádelnu, pivovar. Otevřeli jsme nová střediska v Žamberku a Králíkách.

Samotný kostel má originální zastřešení: přes prosklenou střechu přichází světlo, což symbolizuje sepětí s nebem. Prosklená střecha je i vzpomínkou na dobu, kdy zde léta probíhaly bohoslužby pod širým nebem. Prosklení ve střeše ve tvaru kříže pak navíc přináší krásný efekt – když je v noci venku ošklivo, po obloze plují mraky nízko a v kostele se svítí, obtiskne se ten kříž na nebe. A to nejdůležitější – kostel se nezamyká, je otevřen pro každého ve dne i v noci.  K čemu jsou kostely, když jsou zavřené?“ 

A co Josef Suchár říká těm, kteří o Neratově mluví jako o zázraku?

„Samozřejmě, že je to zázrak, a děje se jich tady hodně. Za zázrak považuji i to, že lidé, kteří sem přijedou a jsou unavení, nemocní nebo nemají vnitřní harmonii, odjedou s pokojem a s radostí. Doma pak třeba dají pusu manželce nebo pohladí děti, a hlavně po čase se sem vrátí. To je jeden z těch největších a možná z nejpotřebnějších zázraků, které se tady dějí. Hospodin v Neratově dokazuje svoji všemohoucnost tím, že zvlášť v mém případě dokáže pracovat i 

s tupým nářadím…“

Ocenění Josefu Suchárovi předali senátor Jiří Carbol (vlevo) a náměstek hejtmana MSK Jiří Navrátil.

Kostel v Neratově.