Kategorie hrdinové handicapu, vítěz: Zuzana Habáňová

Největší bitvu svedla Zuzana Habáňová s bílou hůlkou – a ta jí otevřela cestu

Od dětství trpí cukrovkou a její život je závislý na aplikaci inzulínu. Ve třiceti letech jí nemoc způsobila masivní krvácení do sítnice a začala slepnout. O jedno oko přišla úplně. V té době žila sama, přátele ani rodiče, žijící několik set kilometrů daleko, nechtěla svým problémem zatěžovat. Dobrou práci a společenský život vyměnila za samotu, chtěla, ať si ji všichni pamatují jako dřív.

Hrozba úplné ztráty zraku na ni psychicky dolehla, nevěděla však, na koho se obrátit. Jednou jedinkrát se šla poradit za psycholožkou, ta jí ale řekla, ať přijde za tři měsíce, že má plno. „Tak to už budu mrtvá,“ proběhlo jí hlavou. Čekala ji totiž komplikovaná operace, která měla rozhodnout, zda ještě někdy bude aspoň trochu vidět. Pokud by přišla o zrak úplně, nechtěla už žít. I toto měla velmi dobře promyšlené, nebyl by to pro ni problém.

V den svých třicátých narozenin se na sebe naposledy detailně podívala do zrcadla, naposledy se projela ve svém milovaném autě, sbalila tašku a odjela do nemocnice.

Když jí sundávali z oka obvaz, čekala před sebou černo. Z husté mlhy na ni však prosvítala nevýrazná modř a jakýsi pohyb. Byla to ještě včera jasně modrá stěna nemocničního pokoje a mávající ruka lékařky. Zuzaně došlo, že neoslepla úplně, nepatrný zbytek zraku jí zůstal. V ten moment ji začal znovu bavit život.

Od té doby vidí jen na jedno oko, rozmazaně a pouze na 15 %. Nemá periferní vidění, nerozeznává lidi, schody, bariéry, po setmění nevidí vůbec nic.

Dál žila daleko od rodiny a sama se znovu učila běžné věci. Starat se o domácnost, nakupovat nebo se pohybovat venku, s jedním okem totiž měla problémy s rovnováhou. Největší bitvu ale svedla s bílou hůlkou.

Odmítala ji používat, nechtěla být ta ocejchovaná. Jenže s jedním rozmazaným okem měla vrávoravou chůzi, zakopávala v lepším případě o schody, v horším o lidi. Ti jí nadávali, že je opilá nebo zfetovaná. Nikdy nezapomene ten okamžik, kdy opět po nějaké nadávce vzala svou hůlku v podchodu metra poprvé do ruky. Když vyšla ven, svět se změnil. Lidé se usmívali, snažili se jí pomoct, přátelsky se s ní bavili. Bílá hůl jí otevřela cestu k lidem a Zuzana zvítězila nad svou hloupostí. Od té doby jsou nerozlučnými kamarádkami. Ke spokojenosti jí chybělo už jen jediné. Zažít ještě nějaké dobrodružství.

Jednou odpoledne jí zazvonil telefon. Dávný kamarád navrhl, jestli nechci někam na výlet. Samozřejmě, že chtěla! Za týden už stála na letišti a mířila směr Istanbul a pak Thajsko. Do té doby seděla v letadle jen jednou a nikdy neopustila Evropu. Během letu jí kamarád oznámil, že z ohromného Bangkoku poletí domů sama. On totiž bude ještě pokračovat do Malajsie. Dobrodružství začalo!

Od prvního okamžiku ji naprosto vše uchvátilo – šílená vlhkost, vůně exotiky i smažených nudlí, mraveniště lidí, všudypřítomný chaos, který měl svůj vlastní systém. Když pak seděla na opuštěné pláži jižního Thajska s vřískajícími papoušky a opicemi nad hlavou, věděla, že tohle chce zažít znovu a znovu.

Let domů proběhl jako po másle. Letecké společnosti se o handicapované totiž vždy postarají.

S lupou na jediném oku se začala učit jazyky (dnes se dokáže domluvit několika), hledat levné letenky a sbírala informace od dobrodruhů. Nejtěžší bylo sehnat spolehlivého spolucestovatele. Sportovci ani zkušenému cestovateli by nestačila, proto sebou do světa bere ty, kteří by sami nikdy nikam nevyrazili. Naplánuje cestu, zajistí letenky a ubytování, komunikuje s místními a parťáci jí zase „dělají oči“. Hned při první cestě do jižní Indie měla největší radost z rozzářených očí spolucestovatele, který poprvé viděl jiný svět než ten český.

Za posledních 10 let navštívila 43 zemí, má v oblibě především turisty málo navštěvované destinace s nevalnou pověstí. Chce poznat pravdu, a hlavně místní lidi. Mezi její nejzajímavější cesty patří Írán, Irák, Kolumbie, Kosovo, Sulawesi, Balkán, divoký Kavkaz, ale třeba i neuznané republiky Podněstří a Náhorní Karabach. Podle jejích slov, čím horší pověst, tím lépe se jí tam cestuje. Díky svým kontaktům se úplně sama vydala mezi Kurdy do tureckého a iráckého Kurdistánu. Shodou náhod zůstala sama v severní Indii, a tak si ji sama projížděla vlakem. A věřte, že 1. třídou tam necestovala.

Doma začala provozovat couchsurfing – ubytování pro cestovatele zadarmo. Díky tomu našla mnoho nových přátelství po celém světě. Sama couchsurfit na cestách také využívala, např. v Íránu s kamarádkou po celou dobu spaly jen v rodinách a mohly tak nakouknout do jejich životů. Na cestách ji zajímají především lidé, sleduje, jak se k ní jako k nevidomé chovají. Nedávno ji velmi překvapilo Mexiko, kde se lidé k nevidomým chovali s velkou úctou.

Zuzana ale nikdy zbytečně neriskuje, sama nechodí na opuštěná místa, ven po setmění, nestanuje mimo kempy. Moc dobře si uvědomuje, co by se jí jako ženě mohlo stát.

V roce 2014 přemluvila svého tátu, ať spolu někam vyrazí pěšky. V té době odešel do důchodu a neměl zrovna nejlepší náladu, přesto s ní vyrazil poprvé na vlastní pěst do světa. A rovnou do Santiaga de Compostela. Zuzana už jen s úžasem sledovala jeho stupňující se nadšení, jak s úsměvem šlape 300 km dlouhou pouť. Od té doby vyrážejí na několikaset kilometrové cesty každý rok. Nejtěžší prý byla norská cesta svatého Olafa, která není pro handicapované vůbec vhodná. To ale zjistili až na místě. Během 400 km přes hory, údolí a cesty plné překážek každý z nich zhubl šest kilo.

Praktická nevidomost není její jediný zdravotní problém. Dlouhodobý diabetes u ní způsobuje častý pokles krevního cukru – hypoglykemii. Diabetik může upadnout do bezvědomí, což je pro ni i spolucestovatele velmi stresující. Kromě inzulínu musí mít tedy u sebe neustále zásobu cukru.

Jak je svět neuvěřitelně barevný zjistila Zuzana Habaáňová vlastně až poté, co téměř oslepla. A i když ví, jaké komplikace jí v budoucnu cukrovka přinese, včetně úplné ztráty zraku, motorem jejího života je poznávat nové země, jejich vůně, jídla, atmosféru a nové přátele. Protože vše je o lidech.