Kategorie Hrdinové handicapu, vítěz: Lukáš Hirka
„S vozíkem počítám – ale víte, jak?“
Lukáš Hirka (nar. 16.7 1986) je novodobý válečný veterán s těžkým poraněním mozku. Zranění utrpěl v roce 2012 během mise v Afghánistánu a dodnes se potýká s vážnými zdravotními následky. Profesionálním vojákem Armády České republiky se stal roku 2004. Sloužil u 72. mechanizovaného praporu Přáslavice jako starší průzkumník. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití, je držitelem mnoha ocenění. Účastnil se tří zahraničních vojenských misí.
Sedmého září 2012 došlo v půl druhé odpoledne k raketovému útoku na základnu Shank v provincii Lógar. Jedna z raket explodovala po nárazu do ochranného valu několik desítek metrů od Lukáše. Zasáhly ho desítky střepin a úlomků betonu, nejzávažnější bylo ale střepinové poranění mozku. Bezprostředně po zranění byl ošetřen na základně Shank a letecky převezen do nemocnice v Kábulu, kde se podrobil náročné operaci. Druhý den byl ve velmi vážném stavu transportován do pražské Ústřední vojenské nemocnice.
Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Lukášův zdravotní stav byl kritický. Selhávaly mu orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečné okysličování krve, sepse, přidaly se problémy s termoregulací těla. Doktoři navíc nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a několikamilimetrové střepiny, které pronikly přes lebku, byl jeho mozek výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu.
Po dvou měsících byl transportován z Prahy do olomoucké Vojenské nemocnice na jednotku intenzivní péče. Jeho stav byl diagnostikován jako vigilní kóma. Lukáš měl celé tělo zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Přestože dýchal sám, kvůli zahleňování a možným komplikacím měl v krku permanentně tracheostomii. Potravu přijímal sondou přímo do žaludku. Se světem rok a půl komunikoval jen mrkáním očí.
Celou dobu se u něj střídala rodina, která se odmítla smířit s tím, že Lukášův stav je neměnný a čeká ho jen pomalé umírání v nemocnici. Navzdory negativním prognózám lékařských konzilií začali rodiče hledat alternativy a novou šancí se ukázal být neurorehabilitační program v sanatoriích Klimkovice u Ostravy.
Za téměř 7 let od zranění pak udělal Lukáš neuvěřitelný pokrok. Prodělal rovněž dvě náročné operace nohou v Motolské nemocnici v Praze, které mu umožnily po mnoha peripetiích a velkých bolestech konečně se na své nohy postavit. Loni Lukáš ukončil rehabilitaci v sanatoriích Klimkovice, a jak sám slíbil “odešel po svých”. Dnes píše na počítači, o víkendech ve volném čase vyjíždí s rodinou a kamarády na výlety. Čeká ho však ještě dlouhá cesta, neustále se potýká s velkými bolestmi hlavy, je v podstatě “odsouzen” k doživotnímu cvičení, pomalu se musí navracet do běžného života. V současné době intenzivně rehabilituje v domácím prostředí a dojíždí k ambulantní rehabilitaci.
To vše je korunováno Lukášovou buldočí povahou a přibližuje ho to k jeho snu: žít běžný život, realizovat se v pomoci lidem se zdravotními problémy a hlavně – založit rodinu.
“Primářka Angerová mi říkala – Lukáši, nesmíte se tolik upínat na tu chůzi, počítejte raději s vozíkem. A já jí odpověděl, paní primářko, já s ním počítám, ale víte jak? Jednou ten vozík vyměním za pár běžeckých bot. Navíc můj táta říká – porvi šponu, nejsi žádný zevlák… Budu ji rvát. Ještě nejsme u konce.”
Díky své buldočí povaze a rehabilitacím dělá Lukáš Hirka až neuvěřitelné pokroky.
Lukáš Hirka: U „speciálů“ jordánské armády jsem se cítil fakt bezpečně.
S kamarády motorkáři
