Kategorie Cena in memoriam, oceněný: Petr Lang
Otec ochránil dceru vlastním tělem
Nadstrážmistr Petr Lang (6. listopadu 1970 – 10. prosince 2019 Ostrava) byl příslušníkem Vězeňské služby České republiky, v jejíchž řadách na pozici strážného oddělení vězeňské stráže ve věznici Heřmanice sloužil od svého nástupu 1. července 2005.
Dne 10. prosince 2019 doprovázel svou mladší dceru Lucii na vyšetření v ostravské Fakultní nemocnici. Když byli v čekárně oddělení traumatologie, zahájil bez předchozího varování zde čekající Ctirad Vitásek palbu do přítomných lidí. Vitásek si vsugeroval, že je nemocný a že ho přesto nikdo nechce léčit. V čekárně se v době události shodou okolností nacházel i další příslušník Vězeňské služby, Petr Šorm. Protože zde ale oba byli ve svém osobním volnu, nebyli ozbrojeni, takže nemohli střelcově útoku jakkoliv zabránit. Když začal Vitásek pálit, stoupl si Petr Lang mezi střílejícího a vlastní dceru, kterou tak svým tělem chránil. Útočník ho zasáhl těsně pod srdcem, ale dcera zůstala díky ochraně svým otcem nezraněna. Po střelbě Vitásek z nemocnice utekl, avšak když ho policisté vypátrali, v tu chvíli raději spáchal sebevraždu. Dvaačtyřicetiletý Ctirad Vitásek z nelegálně držené zbraně zabil sedm lidí – mezi nimi i 39letého podpraporčíka Petra Šorma – a další dvě osoby zranil.
O život Petra Langa lékaři následně bojovali v nemocnici ještě půl druhé hodiny, ale jeho zranění bylo natolik vážné, že mu nakonec podlehl. Zůstala po něm manželka a dvě dcery.
K uctění památky obětí střelby v ostravské nemocnici se po České republice rozezněly sirény. Dne 28. října 2020 pak ocenil obětavý čin Petra Langa prezident České republiky Miloš Zeman, když mu in memoriam udělil státní vyznamenání, medaili Za hrdinství.
Bylo mi ctí žít život po jeho boku
Lenka Langová: Děkuji, že jste si na mého manžela vzpomněli, je potěšující vědět, že jeho odchod nebyl nadarmo a jeho čin se dostal do povědomí.
O mém muži píšu a mluvím stále, tak jakoby byl mezi námi. A je! V našich srdcích a jeho činech. Stále je těžké uvěřit, že není s námi.
Manžel byl v podstatě obyčejný člověk, chlap, ale přitom výjimečný! Žil život naplno. Miloval přírodu, rád rybařil. Měl rád společné chvíle na zahradě s kávou, později odpoledne i s pivkem. Znal každého „brouka“, každého motýla (denního či nočního), jednoduše ať to byl živočich vodní, suchozemské či vzdušné říše, znal vše. A k tomu také vedl naši mladší dcerku Lucii. Měl velkou zálibu v pěstování hroznového vína, sám byl tím udiven, jak mu to jde. Chtěl si jednou pořídit vlastní vinici. Práci kolem vinné révy měl jako „relax“.
Jeho snem bylo, že svou rodinu učiní šťastnou. Věřil a dělal pro to vše, že svou rodinu ochrání před „celým světem“ – myslel tím, že nedopustil, aby se kterékoli z nás něco stalo. Byl pro to schopen čehokoli, což také potvrdil onen osudný den, kdy se holýma rukama postavil proti zbrani. Věděl, že není moc šancí. Věděl také, že když nic neudělá, bude si to vyčítat. Byl opravdu profesionál, což také dokazovala jeho profese.
Byl mírumilovný člověk, ale pokud se jednalo o nespravedlnost, hned začal jednat. A nesnášel podrazy. Pokud však věděl, že se může na někoho spolehnout, byl mu velkou oporou. Zní to jako z filmu, ale opravdu byl takový. Byl veliký svými činy mezi kamarády, kolegy a mezi svými nejbližšími. Zanechal toho spoustu v našich srdcích a vzpomínkách.
Je těžké psát tyto řádky… i dnes je to velmi bolestné. Jsem na manžela hrdá, co pro naši dcerku udělal. Co udělal pro mne, pro nás… Mohu vám říct, že mi bylo ctí, žít život po jeho boku. Žili jsme spolu život naplno – užívali každé minuty dne.
Nebyli jsme bohatí fyzicky, byli jsme bohatí vzájemnou láskou, oporou a vzájemnou jistotou. Opravdu nám nic nechybělo až do onoho dne, kdy se nám život obrátil naruby. Jedním zkratovým jednáním cizího člověka, se nám zhroutil svět! A nyní nám někdo chybí… syn, bratr, manžel, švagr, tatínek, dědeček, kamarád, kolega.
Jsem na manžela hrdá.
