Jsem bojovník – a každý den si užívám naplno

Jmenuji se Oliver Železník. Bydlím v Otrokovicích na zlínsku a můj příběh se začal psát v roce 2016.

Narodil jsem se 14.4.2016 v Ostravské fakultní nemocnici. Sem mě poslali lékaři ze Zlína,

protože neměli dostatečné prostředky k mému narození, jelikož od druhého screeningu

maminčina bříška, jsem měl nějaké problémy v mozku. Nakonec z toho bylo velké krvácení.

Když jsem se narodil, začal jsem slýchávat věty typu „On bude jen ležet a slintat.“

Jelikož jsem ale bojovník, rozhodl jsem se, že začnu bojovat a světu ukážu, kam až to dotáhnu…

Už druhý den jsem ukázal, že na to mám. Byl mi zaveden Ommaya rezervoár, z kterého mi

každý den odsávali doktoři mozkomíšní mok. Čekali, až se vyčistí od krve a jiných tekutin.

Uběhlo několik týdnů a lékaři se rozhodli, že mi zavedou V3 stomii. Po zavedení, jsem čekal

několik dlouhých dnů na výsledek. Ten zněl, že si mě rodiče konečně mohou odvézt domů, do

100 km vzdáleného města. Těšil jsem se jako doslova malé miminko. Po nekonečných čtyřiceti dnech jsem byl konečně z nemocnice propuštěn.

Bohužel však uplynul měsíc a já se musel vrátit do Ostravy na kontrolní vyšetření. To

dopadlo velice špatně. V3 stomie nebyla účinná. Na vyšetření jsem se dozvěděl, že to bohužel

nefunguje, a že mi bude zaveden VP shunt. Pro mě i rodiče naprosto neznámá věc.

Týden od vyšetření utekl jako voda a už jsme jeli zpátky. Ocitl jsem se opět na operačním

sále. Zde mi nejlepší Ostravští neurochirurgové zavedli do mozku VP shunt. Hadičku, která

odvádí nahromaděný mozkomíšní mok do dutiny břišní. Ležel jsem zde zase dlouhých 10 dní.

Nekonečných 10 dní. Pak jsem byl propuštěn a mohl konečně jet domů.

Užíval jsem si rodinné pohody, s maminkou, tatínkem a sestřičkou.

Jezdili za mnou všichni z rodiny. Ale věděl jsem, že něco je holt jinak. Každé dva týdny jsem

jezdil do Ostravy na vyšetření. Pak také do Zlína a Uherského Hradiště. Jezdil jsem cvičit k

tetám na rehabilitace a na různá odborná vyšetření.

V roce 2019 jsem udělal poprvé samostatné kroky s chodítkem. Moje diagnóza se ovšem

zhoršila z hemiparézy na triparézu. Ke konci roku 2019 proběhl taky můj první epileptický

záchvat. Takže se u mě pořád něco děje.

Ale to je minulost. Mám za sebou 3 roky ve školce s úžasnou paní asistentkou a v září

nastupuju do speciální školy. Tak doufám, že si rychle na takovou změnu zvyknu. Po škole budu jezdit na pravidelné rehabilitace.

Hlavně tedy navštěvuji intenzivní neurorehabilitace na klinice Axon, teď se školou už to nepůjde tak často, ale doufám, že se na klinice domluvíme individuálně abychom viděli zase nějaké pokroky. V červnu jsem absolvoval pobyt v lázních Klimkovice, kde jsem byl nadšený a doufám, že pojedu brzy znovu.

Klinika Axon je soukromá, takže každé cvičení musíme zaplatit. Jezdím sem na intenzivní

neurorehabilitace, ambulantní rehabilitace, robotiku, ergoterapii i logopedii.

Nadační fond Patříme k sobě Oli si mě vzal pod svá křídla a tím rodičům hodně pomohl a

usnadnil shánění financí pro moje potřebné rehabilitace. Kromě rehabilitací je potřeba i spousta pomůcek pro domácí cvičení, speciální obuv a ortézky.

Je to všechno dost náročné, ale přes to všechno si nestěžuji. Mám milující rodiče a prarodiče,

kteří by pro mě udělali vše. Mám skvělou mladší sestru, díky které jsem začal makat ještě víc.

Od mého narození se toho dost změnilo. Jsem vysoký modrooký blonďák, který už má 6 let,

jsem hotový řečník a rozumbrada, naučil jsem se celkem slušně chodit a někdy snad i kousek

poběžím.

Můj život se ve spoustě věcí liší od toho Vašeho, ale i tak můžu říct, že si každý den užívám

naplno a miluju všechny, co mi v tom pomáhají.

Váš Oliverek