Radim Běleš: Kdo chce, hledá způsoby…

Radim Běleš (* 6. března 1973) pochází z Frýdku-Místku. V roce 1989 utrpěl při nehodě na motorce zlomeninu krční páteře a stal se kvadruplegikem. Při další automobilové havárii přišel v roce 2000 o nohu. Ovšem, jak dokládá náš rozhovor, k životu se staví čelem a optimismus by mohl rozdávat.

Vaše medailová sbírka je úctyhodná. Kterých úspěchů si ale ceníte nejvíce?

Kdybych měl trochu rekapitulovat, tak jsem za svůj sportovní život vyhrál ME, MS, Paralympiádu a léta jsem držel světový rekord. Asi co víc si přát. Nejvíce si ovšem cením zisk zlaté a stříbrné medaile na Paralympiádě v Aténách a stříbrné medaile na Paralympiádě v Londýně 2012. Pořád pro mě jako sportovce je Paralympiáda top, to nejlepší. Je to jednou za 4 roky, jsme na tom samém místě hned po Olympiádě zdravých sportovců a ta atmosféra se nedá ani popsat. Úžasný zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má sport v krvi. Mně se poštěstilo účastnit se již pěti Paralympiád a jsem za to moc vděčný.

Trochu ve výčtu medailí zaniká 5 místo z poslední Paralympiády, kterého si moc cením. Konkurence ve světě ohromně vzrostla, a proto si vážím, že i ve svém věku jsem pro kluky stále rovnocenný soupeř. V Riu na Paralympiádě v roce 2016 jsem byl pátý hodem 26.53 m pouze 29 cm od bronzu a 31 cm od stříbra. O rok později na MS v Londýně jsem hodil až 27.03 m a zase to stačilo pouze na 5 místo. Proto to zmiňuji, aby bylo vidět, že i pátých míst si opravdu velice cením.

Přátelíte se i se sportovci ze zahraničí?

Mezi kluky ze zahraničí co se mnou hází, se samozřejmě známe. S někým více s někým méně, ale jsem rád, že mohu říci, že se nejméně se dvěma přátelím. Třeba Zeljko Dimitrievic ze Srbska – toho času suverén naši kategorie, který nás poráží o parník je výborný kluk. Na nic si nehraje a udržuji s ním kontakt i mimo sportoviště.

Jak vnímáte domácí zázemí pro Vaše výkony a kdo vám nejvíce fandí?

Má žena, se kterou jsme spolu již 20 let, mě ve všem podporuje, se vším mi pomáhá a doprovází mě většinou i na závodech – mám v ní opravdu velikou oporu. Jsem zato vděčný, jak své rodině, tak i přátelům. Opravdu mám kolem sebe spoustu lidí, co mě vždy podrží, když člověkovi není zrovna do skoku. Velice si toho vážím.

Kdybyste mohl, změnil byste něco na Vašem životním příběhu?

Ptáte se mě, jestli bych něco změnil… Možná ano, možná bych nejel v 15 letech na motorce proti autu, které mě sestřelilo na vozík. Ovšem to tak asi mělo být. Díky tomu jsem poznal svou ženu, novou rodinu, mám dvě krásné dcery, za sebou sportovní kariéru a poznal jsem spoustu skvělých přátel. Proto mi nevadí, že jsem skončil na vozíku. Na tom bych určitě nic neměnil. Možná bych ale něco přece jen udělal jinak. Třeba bych v 90 letech dodělal školu a něco vystudoval. Po úraze, ještě v bývalém režimu, byly školy dost nepřístupné a já se do školy už nevrátil. Snad se na to trochu vymlouvám, ale tu školu bych dnes uvítal.

Jaké je Vaše krédo (případně, koho máte za vzor) a jak jste k němu dospěl?

Ani nevím. Líbí se mi heslo, kterým se řídím „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Ze svých zkušeností vím, že každý je odpovědný sám za sebe a za svůj život. Nemám rád lidi, co se stále na něco vymlouvají a fňukají. S tím se pojí i můj lidský vzor. Bohužel již není mezi námi, ale byl to kamarád Roman Kawulok. Tento člověk měl svalovou dystrofii, od mala odkázán na péči druhé osoby. Přesto se dokázal osamostatnit, oženit, chodil do práce a k tomu založil organizaci, kde pomáhal druhým. Nikdy jsem ho neviděl naříkat na svůj osud, byl věčně optimistický a kamarádský. Vždy, když mě popadnou chmury, vzpomenu si na Romana a říkám si, pitomče, nefňukej, jsou na tom lidi mnohem hůř než ty a dokážou toho mnohem více.

Jak hodnotíte postavení handicapovaných lidí v naší společnosti a co říkáte na magazín Vozka?

Hodnotit postavení handicapovaných lidí v naší společnosti mi asi nepřísluší, ale obecně jsem člověk, který moc nekritizuje. Zažil jsem jako vozíčkář i režim před rokem 1989 a následnou proměnu společnosti až do dnešního dne. A mohu říci, že se vše neustále vyvíjí a zlepšuje. Možná to někdo tak nevidí, ale handicapovaní mají stále větší možnosti a lepší podmínky k životu. Všude se najde něco, co by mohlo být lepší, ale určitě i horší. Díky sportu jsem měl možnost poznat spoustu zemí a míst na světě a věřte, že ve většině případech se vracím domů a říkám si, jak jsem rád, že žiji v ČR. Určitě je za tím spousta práce lidí, kteří se neustále snaží o zlepšování podmínek hendikepovaných ve společnosti, a já všem za to moc děkuji. Velké díky patří i lidem co dělají třeba tento časopis. Upřímně mohu hodnotit, že VOZKA je nejlepší magazín, který se věnuje lidem s hendikepem v ČR. Čtenář si tam najde vše, důležité legislativní informace, životní příběhy, události k dění handicapovaných, praktickou inzerce a v neposlední řadě humor. To vše v poctivé barevné verzi. Opravdu upřímně děkuji za takový časopis. (di)

Stručný výčet sportovních úspěchů Radima Běleše:

LPH 2000 (Sydney, Austrálie) 9. (kuželka)
LPH 2004 (Atény) – 1. (disk), 2. (kuželka)
LPH 2008 (Peking China) 4.(kuželka)
LPH 2012 (Londýn, Anglie) 2. (kuželka)
LPH 2016 (Rio, Brazílie) 5. (kuželka)

ME 2001 (Nottwil, SUI) – 1. (kuželka), 1. (disk)
ME 2003 (Assen, NED) – 1. (disk), 2. (kuželka)
ME 2005 (Espoo, FIN) – 3. (disk), 2. (kuželka)
ME 2016 (Grosseto, Itálie) 2. (kuželka)

MS 1998 (Birmingham, GBR) – 1. (kuželka), 3. (disk)
MS 2002 (Lille, FRA) – 3. (disk), 4. (kuželka)
MS 2006 Assen (Nizozemí) – 5. (disk), 2. (kuželka)
MS 2011 Christchurch (Nový Zéland) 2. (kuželka)
MS 2015 (Qatar) 10.(kuželka)
MS 2017 (Londýn, Anglie) 5. (kuželka)