První česká handicapovaná plavkyně překonala kanál La Manche

Markéta Pechová: „Ráda bych poděkovala plavcům, pořadatelům, rozhodčím a všem, kteří se podílejí na realizaci závodů v rámci Českého poháru dálkového plavání. Bez vás všech bych nikdy nedokázala kanál La Manche přeplavat. Děkuji za Vaši podporu, pomoc a cenné rady. Moc si vážím toho, že mohu s vámi plavat a být toho všeho součástí. Děkuji rovněž Michalovi Štěrbovi za cenné rady před samotným pokusem.“

Příprava trvala dva roky. Na místě trénovala čtrnáct dní, aby doladila formu. A pak Markéta Pechová jako první česká handicapovaná plavkyně překonala kanál La Manche. Trasu zvládla za 12 hodin 31 minut. Bojovala s chladnými mořskými proudy, medúzami i křečemi a jako první žena na světě bez dolní končetiny a části pravé plíce kanál přeplavala.

Markétě Pechové zjistili v dětství nádor stehenní kosti. Přestože prodělala náročnou léčbu, včetně chemoterapie, ve dvanácti letech se (bez předešlého varování) probudila po operaci bez nohy. Rakovina se však po roce vrátila – tentokrát měla Markéta nádor na plicích a metastázy v břiše – a až díky transplantaci kostní dřeně nemoc překonala. Po léčbě začala s atletikou, házela diskem, oštěpem a koulí. V 19 letech se pak stala vicemistryní Evropy v hodu oštěpem a dnes patří mezi tři nejlepší dálkové plavkyně v Česku. S plaváním začala před dvaceti lety.

Zima, křeče, medúzy

„Kdybych věděla, co čeho jdu, tak do toho nejdu“ – to bylo první, co rekordmanku napadlo, když vylezla na francouzský břeh. V chladné vodě uplavala kraulem 38,5 kilometru. „Prsa, při kterých si normálně odpočinu, jsem plavat nemohla kvůli mořským proudům. A myslela jsem jen na plavání – abych se soustředila, protože proudy byly silné; abych se vyhýbala medúzám; a také, abych se nedotkla lodi, protože to by mě diskvalifikovali,“ konstatuje.

Ještě před startem ji tým natřel speciální silnou vrstvou krému, jenž měl zabránit, aby se jí vykrojené plavky, které musela podle pravidel mít, nezařezávaly do kůže. A při plavbě zažila dvě velké krize. První po třech a další po deseti hodinách plavání.

„Začalo to tím, že mě po dvou hodinách plavání žahly dvě medúzy, ale naštěstí to nebylo do rukou, ani do nohy. Zhruba už po třech hodinách pak přišla první opravdová krize, když projíždějící trajekty začaly mísit vodu a mně byla velká zima. V těch studených proudech měla voda zhruba dvanáct stupňů. Největší problém byl, že mi byla zima právě do zbylé části amputované nohy, která se špatně prokrvuje a není možné ji ani nijak protáhnout. Ale tím, že je kanál La Manche dost frekventovaný, právě co se týče lodí a trajektů, měla jsem pocit, že tyto krizové situace byly poměrně časté. Další velká krizovka přišla zhruba po deseti hodinách, kdy mi začala být zima do celého těla, a začalo mě bolet levé rameno. No a když už jsem byla zhruba dvě hodiny od břehů Francie a konečně byla teplá voda, tak najednou bylo moře plné medúz. V životě jsem jich opravdu tolik neviděla, byly modré a jedna vedle druhé. Z lodi na mě křičeli, ať plavu rovně, ale já jsem tam mezi nimi kličkovala.“

Po cestě se Markéta Pechová občerstvovala ohřátou coca-colou, čajem s medem a citronem a dvakrát si dala hovězí vývar. „Na konci jsem už nic moc nemohla, jen jsem se snažila sníst polomáčené sušenky,“ dodala.

Poslední stovky metrů k francouzským břehům, kde podle Markéty měla voda 16 stupňů Celsia, ji ve vodě podporoval její plavecký partner Filip Pytel. Z lodi výkon pak sledovali a povzbuzovali dva členové mateřského plaveckého klubu TJ Slavia Liberec.

„Když jsem vylezla na loď, mohla jsem chodit, ale byla mi zima. Vlastně mi po celou dobu byla velká zima a v noci jsem pak měla značné bolesti, hlavně levé ruky,“ zmínila Markéta.

Zajímavosti

● Startovné na možnost přeplavat La Manche stojí plavce tisíc liber (28 300 Kč). Dalších 250 tisíc korun musí mít závodník na loď a asistenční doprovod přes kanál.

● Česká republika je na 1. místě na světě v přeplavbě kanálu La Manche mezi zeměmi bez moře. Celkově je na 15. místě v počtu přeplaveb na světě.

● Rekordy La Manche

1. muž: Angličan Matthew Webb, 1875, čas 21:45

1. žena: Američanka Gertrude Ederleová, 1926, čas 14:39

1. Čech: František Venclovský, 2. pokus, 30. července 1971, čas 15:26

1. Češka: Ludmila Jelínková, 3. srpna 1988, čas 10:28

1. Čech přeplavba v obou směrech: David Čech, 7. srpna 2006, čas 19:54

Nejrychlejší muž: Australan Trent Grimsey, 2012, čas 6:55

Nejrychlejší žena: Češka Yvetta Hlaváčová, 2006, čas 7:25

Zdroj: www.oceans-seven.cz

Sedm otázek pro rekordmanku

Jak jste se k dálkovému plavání dostala?

Markéta Pechová: „Přivedla mě k němu trenérka Monika Šarinová, až v mých dvaceti letech ve sportovním středisku, kam jsem docházela na atletiku. Jako první mě seznámila s plaváním zdravotně postižených a také mě přivedla na první plavecké soustředění, kde jsem se učila plavecký styl. Do té doby jsem plavala pouze rekreačně. Ale navíc jsem posléze zjistila, že i s handicapem můžu zároveň plavat se zdravými, což pro mě bylo vysvobození. Hendikepovaní totiž nemají dálkové plavání.“

Co Vás přivedlo na myšlenku přeplavat kanál La Manche?

„Jak už jsem uvedla, od dvaceti let jsem závodila v plavání pro zdravotně postižené a zhruba v pětadvaceti letech jsem závodit přestala – ale přesto jsem dál docházela na tréninky. Tehdy se mě pořád kdekdo ptal, proč chodím na tréninky, když už nezávodím, no a já jsem jen tak řekla, že trénuji na La Manche. A oni se zase ptali, kdy ho budu plavat, tak jsem odpověděla, že až mi bude čtyřicet. V té době mi nebylo ani třicet, tak mi připadalo, že je to opravdu za dlouho. Mimochodem, když jsem o La Manchi ze srandy mluvila, zvládla jsem uplavat nejdál pět kilometrů. Zhruba ve třiatřiceti letech jsem začala plavat a závodit v dálkových trasách a sen se pomaličku začal přibližovat. Tak jsem už skutečně začala uvažovat, že to možná jednou zkusím. Pak jsem se přestěhovala do Liberce a v oddíle Slavia Liberec jsem o svém snu promluvila, přičemž oni se toho okamžitě chytli. Začali jsme se tomu věnovat a objednali termín na přeplavání kanálu La Manche. Je to asi náhoda, ale vyšlo to, zrovna když mi bylo čtyřicet.“

Celou cestu vás doprovázela loď s asistenčním týmem. Co vše jeho členové obstarávají?

„Každý, kdo plave, musí mít s sebou minimálně tři lidi, kteří zajišťují jídlo plavci, hlídají počet záběrů, a celkově kontrolují, kde plavec je. Dále tlumočí mé pocity komisaři z plavecké asociace, který je na lodi také, a dohlíží na dodržování pravidel. Abych se nedotkla lodi, abych se nedotkla svého týmu, hlídá počet záběrů a zapisuje veškeré moje pocity a vše, co během přeplavby jím a piji. Dohlíží na to, abych nedostala nějaké podpůrné prostředky, a ze všech údajů vypracuje protokol. Loď s touto posádkou pluje přibližně dva metry vedle mě, a s týmem jsem se domluvila předem, že občerstvování proběhne každou půlhodinu. Důležitá je pravidelnost, pro doplňování energie, a aby nedošlo k dehydrataci, a to i když jsem neměla hlad. Měli jsme k dispozici speciální tyč, která má na konci dva držáky na kelímky, jeden na pití a druhý na jídlo.“

Jsou i nějaká pravidla, co se týče plavek, ploutví, nebo dalšího vybavení?

„V pravidlech je zakázáno mít jakékoliv podpůrné vybavení, takže se plave bez ploutví a ani plavky nesmí být nohavičkové, které běžně používám při jiných závodech. Takže to byl také celkem vtipný moment, když jsme museli den předem stříhat nohavičky u mých plavek, protože jsem jiné neměla. Je tomu tak proto, aby měli všichni stejné podmínky, jaké měli plavci v dobách dřívějších při přeplavávání kanálu.“

Byla jste také součástí kampaně Naše planeta – jak se coby plavkyně díváte na znečištění světových vod?

„Už v La Manchi jsem si všimla hodně nečistot a překvapilo mě, že tam lidé hází většinu odpadků do moře. Myslela jsem si totiž, že Angličané a Francouzi jsou trošku někde jinde, ale není to tak. Můžu říct, že jsem doslova plavala mezi odpadky. Do moře se samozřejmě také vypouští záchody z lodí, v nichž je také naházená i spousta bordelu. Často si můžete všimnout třeba rybářů, kteří pijí pivo a hází plechovky do moře, což absolutně nechápu. Já třídím odpad a nikdo mě k tomu nikdy nemusel nutit. Rozčiluje mě tedy, když někdo hodí velké kartonové krabice do normální popelnice, protože já jdu do papírů i s ruličkou od toaleťáku. Neplýtvám energiemi, šetřím vodu. Prostě maličkosti, ale snažím se.“

Jak finančně nákladný byl Váš sen přeplavat La Manche?

„Počítali jsme to i s dvouletou přípravou před samotnou plavbou a celkem to vychází kolem 400 000 Kč. Většina výdajů byla hrazena sponzory a část z mých úspor. Ale upřímně, na francouzském útesu mi vůbec nedošlo, že jsem překonala kanál La Manche. Tehdy mi šlo hlavně o to, abych ho zdolala kvůli klukům, co byli na lodi a podporovali mě. Vzali si dovolenou a předem nikdo z nás nedostal žádné peníze, naopak se ještě musela spousta věcí platit. A já si v tu chvíli říkala, že si kvůli mně vzali volno a já to nakonec nepřeplavu? Měla jsem pak radost hlavně kvůli nim.“

Závěrem: z holky, co původně jezdila na závody jen jako na výlet, jste se stala jednou z nejlepších dálkových plavkyň u nás…

„Já vím, ale dodnes, když mě někdo potká na ulici a začne mi gratulovat, že jsem překonala La Manche, nevnímám to tak, jakože jsem něco dokázala. Prostě jsem plavec a každý plavec má nějakou metu, každý jinou. Tou mojí byl La Manche, a tak jsem ho šla plavat a neřešila, jestli jsem hendikepovaná nebo jestli budu první na světě. A prostě to tak bylo a je.“

Foto: TJ Slavia Liberec a archiv Markéty Pechové