Kategorie Pečující v handicapu, vítěz: Jana Valíčková

Tak jde život. Jsme za něj vděčni.

Aneb: Jak jsme měli 9 dětí a dnes jich máme 20

Byli jsme taková trochu větší rodinka. Ke třem dětem, které se nám z lásky narodily v průběhu šestnácti let, jsme s láskou přijali ještě dalších šest, které už narozené byly. Čtyři z nich se zdravotním postižením.

Život přinášel hodně radostí a samozřejmě i práce a starostí. Nejvíce postižená holčička Kristýnka s četnými tělesnými vadami, ale i závažným mentálním postižením, zemřela dřív, než jí byly 2 roky.

Ze všech dalších osmi dětí nám vyrostli – dnes už dospělí – přátelé. A nejen to, přivedli a darovali nám další, takže dnes je nás (zatím) 22.

Naše milá prvorozená dcera Esterka si vzala skvělého muže Dáju a mají čtyři nádherné děti. Celá rodinka je muzikální, což je pro rodiče i děti dost práce navíc, ale pro nás ostatní je to moc pěkné.

Esi učí v ZUŠ na klavír a hraje v neděli ve sboru, Dája hraje ve chválicí skupince na kytaru a oba zpívají. Jejich nejstarší syn Luki dnes chodí do sedmé třídy, hraje na housle a sám se s tatínkem učí hrát i na kytaru. Amálka má 10 let a hraje na flétnu, Barunka, mladší o necelé dva roky, hraje na klavír jako maminka. Nejmladší Ondrášek začal právě chodit do školky a už má jasno, na co bude hrát – zatím cinká na doprovodné nástrojky. Je to moc krásné a milé, hlavně o Vánocích, kdy zpíváme i u nás všichni společně.

Druhý v pořadí, náš milý syn Péťa, má se svou ženou Lenkou dvě holčičky, naše další šikovné vnučky Klárku a Markétku, které chodí do páté a druhé třídy, jsou sportovně založené a navštěvují pohybové kroužky.

S mým mužem si půjčujeme v létě vždy na týden celou skupinku těchto šesti vnoučátek a pořádáme tzv. Vnučák. Vloni jsme vzali děti k moři do Itálie a letos jsme podnikli třídenní pochod okrajem Beskyd, tzv. Puťák. Spali jsme pod širákem, denně ušli 5 až 10 km, večer zpívali u ohýnku a pekli vejce obalená v jílu. Taky jsme se pomalovali šťávou z ostružin a plížili se jako indiáni, abychom získali večeři, nebo povídali příběhy z dětství jejich rodičů, které děti vždycky chtějí slyšet.

Po návratu k nám domů jsme vybudovali tábor na zahradě, postavili stany, vztyčili vlajku, hráli hry a plnili různé úkoly. Děti dostávaly papírové hrací bankovky, za které si mohly vždy po obědě koupit nějaký malý mls v našem tradičním „Vobchůdku Divočáku“. Ten vždy otvírá malé, ježaté prasátko Divočák a pak zavírá netopýr Arnošt.

Máme ale ještě dva vnoučky a to Tobíška a Vojtíška. To jsou dva chlapečci naší další dcery Daninky (která je postižená – bez nohou) a Honzy, jejího muže (zdravého). Tobíšek se narodil jako „Dauník“, má 9 let a navštěvuje spec.školu a Vojtíšek je naše nejmladší sluníčko. Ještě nemá ani rok a je moc šikovný. Už se staví, chodí kolem nábytku a vše prozkoumává. Dělá velké pokroky a nám všem radost.

Takže máme 8 dospělých dětí a zatím i 8 vnoučat od těch tří nejstarších. Naše další dospělé ratolesti zatím své děti nemají.

Náš další syn David letos v létě oslavil 30 let a v současné době je pracovně na rok v Japonsku v Tokiu. Nabídka, kterou dostal od firmy, byla dost zajímavá v tom, že mu jakoby splnila jeho přání. David má Japonsko moc rád a párkrát je už navštívil. Několik let se učí soukromě japonsky a plánoval, že by zkusil v Japonsku po čase získat nějakou práci. Všichni mu to moc přejeme, držíme mu palce a myslíme na něho. Také udržujeme kontakt přes sociální sítě.

Náš další moc šikovný syn Tomík (narodil se bez rukou) se před několika lety oženil s dívkou Petrou, se kterou se seznámil už na střední škole, a v současné době se chystají postavit si domek. Jsou moc šikovní.

A Verunka, která nese rysy jiného etnika, dospěla ve skvělou zodpovědnou mladou slečnu. V současné době pracuje jako sociální pracovnice s problémovými dětmi, při tom dálkové studuje třetí ročník bakalářského studia a na přechodnou dobu bydlí u nás, protože si vyřídila hypotéku a rekonstruuje svůj byt. Tam by se chtěla brzy vrátit i se svými čtyřmi nádhernými kočičkami, o které se už několik let s láskou stará.

Moni, naše třetí postižená dcera, má dnes už také 27 let a také už samostatně bydlí, a to v bytě, který je jen tak dvě minuty od nás. Je to výborné, protože jsme stále v kontaktu, takže Moni není ve stresu.

Vloni prožila těžké období, kdy po třech a půl letech chození se zrakově postiženým mladíkem, musela vztah náhle ukončit, protože se u něho začaly projevovat nebezpečné násilnické sklony. Ale vše jsme díky Bohu mohli společně s Moni zvládnout a dnes je už zase v pohodě. Překonala také přechodný strach z cizích lidí a dokonce udržuje přátelský vztah se zdravým mladým mužem. Píšou si a občas se navštěvují. Moni by si také chtěla v budoucnu pořídit pejska, připravuje se a těší se na to.

No a naše poslední dcerka Kerstinka je už také dospělá, i když zatím ještě studuje 2. ročník bakalářského studia na Filosofické fakultě v Ostravě. Bydlí samostatně v bytě po starším bratrovi, se dvěma ptáčky v klícce.

Kerstinka si také prožila hodně těžké období, kdy náhlé nečekané zdravotní problémy jí poškodily zrak, takže samotné studium, ale i její tolik oblíbená četba knih (hlavně poezie), je pro ni obtížné a únavné – zatímco ve škole a v okolí vlastně nikdo nic nepozná a neví. Je opravdu hodně statečná a své těžké chvíle, trápení, ale i touhy, vkládá do básní, které píše už od dětských let. Výběr z těch posledních jsme se rozhodli s mým mužem pomoci oficiálně vydat v básnické sbírce “Slova pálená“ a doufáme, že by se to mohlo podařit tak, aby sbírka vyšla ještě do konce letošního roku.

Tak jde život. Jsme za něj vděčni.

S mým milým (mužem) – vlastně stále – spolu chodíme, (teď už většinou bez kočárků a vozíků) na procházky, na koncerty, na hory, na cesty, na zahradu k ohýnku, do sboru, do lesa… No a na návštěvy k dětem a oni k nám.

Také s dětmi a jejich rodinkami prožíváme celorodinné akce, které většinou zorganizuje (a zčásti i financuje) tatínek. Naposledy jsme loni navštívili zámek Milotice, kde jsme se procházeli v historických převlecích po zámeckých zahradách, pak jsme jeli ručně poháněnou drezínou, spali jsme v kempu, plavali v noci v bazénu a další den plavali v přírodním jezeře. Celou akci jsme pak zakončili společným obědem a zmrzlinou.

Každoročně také už přes deset let pořádáme SLEROH – SLEt do Rodného Hnízda.

Na Sleroh každý přinese pár fotek za uplynulý rok, hrajeme hry a povídáme si při něčem dobrém, většinou na zahradě.

Milujeme všechny své děti a jejich rodiny, modlíme se za ně a moc bychom přáli i těm, kteří jsou zatím ještě sami a touží po lásce, aby mohli najít toho, s kým by byli šťastní.

Zároveň jsme rádi, že všichni vědí, že jsou součástí rodiny, která je podrží a pomůže, když je potřeba. A my s tatínkem, dokud tu budeme, jsme tu hlavně i pro ně.

4 Paní Janu Valíčkovou nominovala a v zastoupení převzala ocenění z rukou radní MSK Radomíry Vlčkové a místopředsedy NRZP ČR Jana Uherky paní Františka Grutmanová.