Kategorie Hrdinové handicapu, vítěz: Kateřina Vlková

„Největší úspěch? Tím je moje rodina“

Paní Kateřina Vlková byla před dvaceti lety trvale upoutána na ortopedický vozík. Navzdory těžkému handicapu se však nevzdávala a snažila se najít uplatnění v mnoha směrech. Cesta za nalezením vlastního smyslu života byla trnitá, ale také naplněna úspěchy a radostí. Její životní příběh může být pro leckoho inspirací.

Kreativita provázela Kateřinu celý život. Po automobilové nehodě se začala věnovat manuální práci v rámci terapie a po rekonvalescenci se její talent začal rozvíjet naplno (ruce dělají, co nohy nesvedou). Všechno začalo tvorbou adventních věnců, pokračovalo přes ručně malované hedvábné šátky, až nakonec zakotvila u keramiky.

„Poprvé jsem se s hlínou setkala v roce 1999 v Hrabyni. V rámci rehabilitačních procedur tam byla také keramická dílna, kam jsem moc ráda chodila. Ovšem rehabilitace skončila a s ní na čas i kontakt s hlínou. V roce 2008 jsem pak dostala pec na vypalování od keramika Mirka Monsbergera – a jako by začal můj nový život… V té době se mi hodně líbili andělé, takže i můj první kousek byl anděl. Vůbec se mi nepodařil a celý popraskal. Poté následovala řada pokusů a omylů. Mé znalosti o výrobě, barvení a výpalu nebyly žádné, takže jsem se musela učit a hledat veškeré informace o výrobních postupech. Nejspíš i proto se dodnes těším na každé otevření pece, jestli je vše v pořádku a podle mých představ…

Ten první pokus mě neodradil a každého anděla tvořím jako originál – akorát jim nedělám obličeje. Nějak mi to k nim nesedí a myslím, že se tak dává větší prostor lidské fantazii. Dokonce jsem už vytvořila i těhotného anděla. Nicméně, celkově se spokojuji se strážnými anděly a myslím, že každý z nás by jednoho měl mít doma…“

Ačkoli začátky neměla vůbec lehké, přes vysokou konkurenci, minimální zkušenost a v podstatě bez patřičného uměleckého vzdělání, se Kateřina vypracovala mezi republikovou špičku – především díky své píli, bezedné kreativitě a osobitému stylu.

„Bylo velmi těžké dostat se mezi keramiky, kteří mají školy. Jen tak vás mezi sebe nevezmou jako „umělce bez papírů“. Ale našli se i takoví, kteří nehledí na školy, a fandí mi, a to je pro mě hodně důležité.“

Jenže prosadit se mezi umělci nebylo vše. Aby si Kateřina mohla splnit svůj největší sen a výrobou keramiky se živit, musela do projektu zapojit i členy své rodiny, kteří ji pomáhají především při namáhavém hnětení hlíny a při dopravě výrobků.

„Ruce bolí, takže sestra mi pomáhá připravovat hlínu a manžel Tomáš má na starost dopravu a přípravu stánků. Seznámili jsme se při rehabilitacích v Hrabyni – a bez něj bych se v dnešní době jen těžko obešla.“

Během tří let se nadějné umělkyni podařilo umístit již dvakrát a získat třetí místo za keramický tác a vítěznou pozici v kategorii lampa Kunštát. A přibylo mnoho dalších drobných ohodnocení po celé republice, což pro Kateřinu představuje nový impuls k seberealizaci.

„Pár víkendů v roce se z nás stává kočovná rodina, kdy sbalíme stánek, naložíme keramiku a vyrážíme na trhy. Jezdíme na sedm velkých trhů u nás i na Slovensko, plus na menší trhy v okolí. Největší radost mi přinesla Vítězná lampa v Kunštátě, kde jsem získala přes 600 hlasů a obstála mezi 60 jinými výrobky. Celkově hlasovaly 3000 lidí a pořadatelé připustili, že letos to byl rekordní počet hlasů pro jeden výrobek. Lidi k nám chodili, fandili a přáli nám, abychom vyhráli, to byl super pocit!“

Za největší úspěch však Kateřina považuje svou rodinu. Před třinácti lety se jí narodil syn Matoušek a péči o něj zvládala výborně, i přes svůj handicap. Nyní jí Matoušek na oplátku pomáhá v péči o domácnost a je jí velkou oporou.

„Ze začátku jsem si vůbec nevěřila, ale reakce lidí a podpora rodiny mě posouvají dál,“konstatuje Kateřina Vlková závěrem.

Za přítomnosti syna Matouše převzala Kateřina Vlková ocenění z rukou senátora Jiřího Carbola.

Z ocenění Kateřiny Vlkové měla radost i její babička.