Zdeněk Šafránek: Handicap mi dal všechno, co mám

Kolem sebe rozdává optimismus a dobrou náladu. Doslova každého nabíjí energií. Jenže uvnitř bojuje s velkým zdravotním problémem a až do nedávna to o něm vědělo jen nejbližší okolí.

Zdeněk Šafránek je kapitánem české sledge hokejové reprezentace. Před více než 15 lety na něj v práci spadla automobilová konstrukce, celých půldruhé tuny železa. Od té doby je na vozíku. Krátce po téhle nešťastné události si nechal na ruku vytetovat symbol invalidního vozíku s datem 9. 1. 2003 a nápisem “Moje cesta“. Žije v Pátku u Poděbrad s partnerkou a třemi dětmi.

Zdeněk má za sebou tři paralympiády, mistrovství světa i Evropy. A aby toho nebylo málo, je mistrem České republiky v horské cyklistice handicapovaných a také republikovým mistrem v paraboxu. O životě na vozíku jezdí pravidelně besedovat na základní a střední školy.

Smyslem jeho života je rodina a sport, ale posledních několik let mu víc a víc selhává tělo.

„Mám dekubit čtvrtého stupně, což je proleženina a mám to na sedacím hrbolu. Tenhle dekubit je trochu zvláštní v tom, že je v místě, které relativně cítím, takže je to provázeno šílenými bolestmi a křečemi,“ popisuje Zdeněk Šafránek.

Byly chvíle, kdy nevěděl, kudy dál. Měl pocit, že o pozornost lékařů se musí doslova doprošovat, není pro ně akutní pacient a oporu mu nenabízel ani Český svaz ledního hokeje, pro který jsou prý sledge hokejisté spíš jen finanční zátěží.

„Jsem fakt upřímně šťastnej, že mám možnost reprezentovat naši zemi. Štastnej za to, že můžu bejt kapitánem. Když ale vidím, co je za tím, tak mi z toho je prostě zle. Pořád chci věřit, že se to může změnit, že se to srovná, že se mi zahojí zadek, přestanou křeče, na ledě budeme tým a budeme vyhrávat. Že se někdo někde chytí za nos a budeme dostávat peníze na přípravu. Jsem optimista. Budu tomu věřit až do svý poslední chvíle,“ říká kapitán české sledge hokejové reprezentace. A v REKORDECH HANDICAPOVANÝCH HRDINŮ před ním smekáme.

Na otázku: Co mi handicap vzal a dal?

odpovídá Zdeněk Šafránek:

„Nemyslím si, že mi něco zásadního vzal. Možná akorát běhání, které jsem miloval…

A dál mi vše co mám – úžasnou a dokonalou rodinu, vyniknutí ve sportu na vrcholné úrovni,

cestování po celém světě, poznání spousty nových přátel… A hlavně jsem pro mé děti vzorem a hrdinou.

Popravdě bych asi neměnil. Ano, moc rád bych opět běhal a chodil, ale dostal jsem druhou šanci a žiji, jak si přeji a dělám, co mě baví. Máme krásné zdravé děti, podnikáme výlety a to je mé štěstí!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *