Námět na dobrý film

Jennifer Bricker: Být bez nohou je pro mě privilegium a čest

Tohle zní jako scénář na hollywoodský film. Jennifer Bricker se narodila v roce 1987 bez nohou, v rodině rumunských přistěhovalců. Ti ji ale dali k adopci. Ujali se jí Sharon a Gerald Bricker, kteří ji vychovávali spolu se svými třemi zdravými sny. Před Jennifer nestavěli žádné překážky, ani ji nevyčleňovali, a umožnili jí, aby šla za svými sny.

Mladá Jennifer měla ráda gymnastiku a speciálně prostná cvičení. Také se sama naučila plavat a jezdit po rukou na kolečkových bruslích. Když ji bylo sedm let, začala hrát softball a o tři roky později přidala i volejbal. Její schopnosti ji posunuly k akrobacii na visuté hrazdě. Tomu to sportu se věnovala čtyři roky a kvalifikovala se na juniorské olympijské hry 1998, kde v hlavní soutěži mezi zdravými sportovci získala čtvrté místo. Po dokončení střední školy se seznámila s Natem Crawfordem, který ji zasvětil do akrobacie a posléze se stal jejím partnerem nejen na vystoupení, ale i v životě. Kvalit mladé akrobatky si všimla zpěvačka Brittney Spears a pozvala ji jako účinkující na svoje světové turné.

Odmalička měla Jennifer idol v gymnastce Dominique Moceanu, která byla i členkou amerického olympijského týmu, jenž poprvé získal zlatou medaili v této disciplíně. Nutno předeslat, že Jennifer nevěděla, kdo jsou její biologičtí rodiče a dozvěděla se to ve svých šestnácti letech. O to větší byl její šok, když zjistila, že její idol Dominique je…její biologická sestra! Jennifer také poznala svoji pravou matku (otec mezitím zemřel) a při setkání došlo i na slzy…

Když jste začala dělat sport ve věku sedmi let, bylo to pouze z lásky ke sportu, nebo proto, abyste ukázala všem zdravým v okolí, že se jim vyrovnáte?

Naštěstí jsem nemusela dělat sport, aby někomu něco dokazovala. Prostě jsem se věnovala sportu, protože mě to bavilo a naplňovalo. Nikdy jsem nedělala ani jeden ze sportů jako čirou demonstraci svých schopností, protože rodiče mě nechali dělat, co jsem uměla. Nebránili mi v rozvíjení mých schopností a vychovávali mě jako úplně normální dítě.“

Zažila jste během dospívání nějakou známku pohrdání nebo nenávisti ze strany spolužáků či sousedů? Co je podle vás těžší, najít sílu motivovat sama sebe a jít kupředu za svým snem, nebo získat na svoji stranu lidi, kteří jsou proti vám?

Mí přátelé, učitelé a celá komunita okolo mě, mě velice podporovali. Určitě jejich chování a láska na mě měly vliv a zanechaly ve mně stopy – získala jsem tak i vzpruhu do svých dalších aktivit. Nikdo se na mě nikdy nedíval jako na „holku, co nemá nohy“. Vždycky jsem byla známá jako Jennifer, ta silná a upovídaná atletka.“

Musíte mít během akrobatických čísel na visuté hrazdě speciálně promyšlená a vykalkulovaná veškerá čísla i obraty, aby se nestalo, že vás partner nebude moci chytit?

Samozřejmě, každé číslo je jiné, takže když jsme dělali partnerskou akrobacii, museli jsme vymyslet, jak to dělat jinak, protože nemám nohy. Stálo nás to hodně přemýšlení, počítání a tréninku. Ale pak vlastní číslo už se dělalo normálně, neboť je běžné, že při otočkách se chytají partneři za ruce. Ale poslední roky vystupuji sólově, takže tyto problémy odpadly.“

Jak byla vaše představení přijata v různých částech světa? Byla jste součástí nějakého většího cirkusového nebo varietního programu?

Můžu skromně říct, že lidem se moje vystoupení opravdu líbila, kdekoliv na celém světě. Je to jiné než to, co jsou zvyklí vídávat. Promotér nebo společnost mě najmou, abych provedla svoje vystoupení, nebo se setkala s lidmi a vyprávěla jim, nebo jela na podepisování knihy. Také to může být představení či součást nějaké větší show, v jejímž rámci mám motivační řeč. Těch možností je spousta. Moje sólo vystoupení je velice přizpůsobivé, takže jsem schopná vystupovat v halách, stadionech, klubech, šapito, kdekoliv.“

Hrála jste volejbal, softbal, košíkovou a dělala gymnastiku. To jste soutěžila a hrála se stejně postiženými lidmi, nebo v normálních týmech a šampionátech?

Všechny sporty, které jsem dělala, byly obyčejné soutěže pro zdravé atlety. Neměla jsem a také nevyžadovala jsem žádná speciální pravidla nebo výjimky. Chtěla jsem soutěžit na stejné úrovni a dokázat, že jsem plnohodnotný sportovec.“

Když vás najala na turné Britney Spears, co po vás chtěla? Přála si oživit svoje hudební vystoupení, mít tam nějakou senzaci? A když lidé tleskali, bylo to kvůli vám, nebo kvůli jejím písničkám?

Vystupovali jsme s mým bývalým partnerem jako speciální atrakce a byly to akrobatické prvky na trampolíně. Jeli jsme s ní turné a měli přes 40 vystoupení po Jižní Americe a Austrálii. Řeknu vám, že obecenstvo fakt šílelo, nekecám, a to na každém koncertě. Bylo to něco neskutečného, protože v hale sedělo třeba 20 000 lidí. Za tu šanci a zkušenost jsem jí velice vděčná. Mnozí lidé za celý svůj život nepoznají to, co já na tomhle turné.“

Hodně postižených lidí dělá po celém světě motivační přednášky a chodí na ně tisíce lidí. Jsou jen zvědaví na vaše vyprávění a životní zkušenosti, nebo jsou to lidé v tíživé životní situaci, kteří potřebují povzbuzení a pomoc? Není tu obava, že byste říkala skoro totéž, co třeba váš kolega Nick Vujicic a jiní?

Zjistila jsem, že většina lidí, ke kterým promlouvám, má svůj život a své problémy. To všechno nás vlastně sbližuje, jsme všichni stejní. Občas potřebuje povzbudit a trochu pofoukat ránu, pohladit, každý z nás. Co se Nicka a mě týče, ačkoliv máme podobný hendikep a já ho opravdu mám moc ráda – je to skvělý člověk a můj přítel – jsme oba rozdílní a máme odlišné životní příběhy, proto se neobáváme, že bychom mluvili stejně. Ty motivační přednášky jsou něco, pro co si nás lidé najímají a k čemu jsme vybráni.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *